„Ceelë, hynt ëst plüri,“ pobídl mě jeden z nich. Všichni vypadali stejně, nešlo určit, kdo je vede. „Co říkají?“ zajímal se Dedri a s odstupem si všechny muže prohlížel. „Musíme jít s nimi. Není jiná možnost.“ Kývl a nespustil přitom z bojovníků oči. Sotva však sáhl na meč, jeden ještěr na něj sykl a gestem mu pokynul, aby mu Dedri hodil zbraň k nohám. Pak k témuž vyzval mě. Byla jsem pro ně „vznešená“, ale nevěřili mi ani šupinu na ocase. Vstala jsem a na chvíli se opřela o Dedriho. Ještě se mi motala hlava a Stín využil příležitost, takže mě stálo veškeré soustředění, abych udržela kontrolu nad tělem. Během chvíle k nám přišli tři muži a svázali nám ruce za zády. Nebránila jsem se a Dedri se jen mračil. Když nás bojovníci pobídli, abychom vykročili, uvědomila jsem si, že vedou jen mě a Dedriho. Siola s Versenem pořád leželi v trávě, zapomenutí. „Počkat! Asiidee!“ Cukla jsem sebou, aby mě vzali na vědomí. Bojovník, který šel úplně vpředu, se ke mně otočil a zamračil se. „Nemůžeme je tam nechat. Jsou s námi provázaní. Jestli zemřou, zemřeme také!“ V Tajném jazyce jsem nemluvila tak dlouho, že rychlejší bude domluva Centrálem. „Väli. Říkáte, Meanä, že ta bestie v trávě, je vaše esmëntia aniirë, polovina duše?“ Přece jenom uměl Centrální jazyk. V očích jeho družiny se mísil strach s opovržením… a poznáním. U všech Lavaniných květin. Vědí, kdo jsem, zřejmě právě to jim zabránilo mě zabít. Spojení duší bylo zakázané. „Musíme je oba vzít s sebou. Jinak zemřeme nebo se proměníme.“ Neprosila jsem je. Vylíčila jsem jim situaci a nechala je přemýšlet. Riskovali kvůli nám život, museli k tomu mít důvod. Možná pocházeli z Narastie. O tom městě se mnoho nevědělo, bylo prakticky odříznuté od západní společnosti. Jenže znakem Narastie byl kruh — bez konce a začátku — a ten na sobě neměli. Znovu jsem v duchu zaklela.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518099