neumělá imitace, spíše „hra na“ partii pesseia než pesseia sama.76 V tom případě by se smysl Herakleitova výroku vlastně kruhem vrátil k pochopení pesseia jako hry náhody: chlapec neví, co činí, když se pokouší táhnout ve hře, která je zjevně nad jeho síly. Rozdíl je ovšem v tom, že principem hry není jako u kostek náhoda, hra má svá pevná pravidla, jen chlapec je nezná nebo je nedokáže aplikovat. Snad tedy Herakleitova slova vyjadřují, jak se čas života jeví právě nezkušenému hráči, tj. pošetilci, který nezná zákony kosmu.77 Nebo je naopak složitost pravidel srozumitelná právě jen dítěti, zatímco dospělý nevidí než nahodilost a svévoli dětské hry?78 Anebo chce Herakleitos vyjádřit spojení důmyslných pravidel s prvkem nahodilosti?79 Možná je však podstatný spíše mechanismus hry, v níž se táhne kameny k sobě a zase zpátky, jako se opakují Herakleitovy kosmické cykly, jak jsme to zaznamenali již u Lukiana?80 Anebo jde o lehkost hry božského dítěte krále, které tvoří beze vší svévole i nutnosti?81 Proti komu však chlapec-král vlastně hraje?82 Proti svému otci ve věčné střídě generací?83 Nebo proti černým kamenům smrti v kosmickém cyklu?84 Je snad královské vítězství dítěte obrazem vitality, která vždy znovu nastoluje řád uprostřed chaosu?85 Anebo královské dítě prá-
76 77
78 79 80 81 82
83
84 85
mají.“ Podobně U. Schädler (Pente grammai, 185–187) zdůrazňuje napětí mezi pravidly hry a bezúčelnými tahy dětského hráče, které se podobají bezcílnosti času. Srv. U. Schädler, Pente grammai, 186; týž, Le temps, 154n. V tomto případě by dítě bylo negativní metaforou pošetilosti lidského času, srv. J.-F. Pradeau, in: Héraclite, Fragments, 304n.; k negativnímu významu postavy dítěte u Herakleita srv. D. Babut, Héraclite critique des poètes et des savants, L’ Antiquité classique 45, 1976, 464–496, zde 472. A. Jeannière, La pensée d’ Héraclite d’Ephèse et la vision présocratique du monde: avec la traduction intégrale des fragments, Paris 1959, 67–69. Srv. F. Fronterotta, in: Eraclito, Frammenti, Milano 2013, 374n. W. Nestle, Heraklit und die Orphiker, Philologus 64, 1905, 367–384, zde 373–375; Ch. H. Kahn, The Art, 227–229. K Lukianově interpretaci a jejím obtížím srv. výše, str. 91, pozn. 32. H. Rahner, Der spielende Mensch, 17n. Tuto otázku si klade H. Leisegang, který soudí, že chlapec táhne za oba hráče, aby se tak naznačilo nevinné spojení protikladů; srv. H. Leisegang, rec. G. Burckhardt, Heraklit, seine Gestalt und sein Künden, Zürich 1924, Literarische Wochenschrift 1, 1925, 49–52, zde 51. Viz také E. Zeller – W. Nestle, Die Philosophie der Griechen in ihrer geschichtlichen Entwicklung, I/2, Leipzig 6 1920, 807, pozn. 2, kde je shrnuta starší diskuse. J. Bollack – H. Wismann, Héraclite ou la séparation, Paris 1972, 182–184; v náznaku také Ch. H. Kahn, The Art, 228. Tuto ne zcela přesvědčivou myšlenku právem odmítá F. Fronterotta, Frammenti, 375. M. Conche, Fragments, 448n. V. Dasen, La royauté de l’ enfant: À propos d’Héraclite et de pratiques ludiques enfantines en Grèce ancienne, in: D. Bouvier – V. Dasen (vyd.), Héraclite, 98–123, zde 119n. U. Schädler (Le temps, 155) připomíná v této souvislosti dětskou hru „na krále“ (βασιλίνδα), jak o ní mluví Pollux, Onomasticon IX,110 (Bethe 178,5–7). Srv. také V. Dasen, La royauté de l’ enfant, 117. Další svědectví o této hře shromáždil S. Costanza (vyd.), Giulio Polluce, Onomasticon, excerpta
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518011