Zvláštní hospodářská zóna ve východním Německu nebo přinejmenším v jeho částech (například v krizí těžce zkoušené Lužici či na trojmezí kolem Zhořelce) by přinesla ostřejší hospodářskou konkurenci pro „staré“ spolkové země. A na tom také neměl nikdo zájem. Rychlé otevření východoněmeckého trhu sevřelo zrovna tu společenskou skupinu, která mohla nejlépe přinést rozmach zdola. V NDR na rozdíl od ČSSR existovaly malé skuliny pro živnostníky, například v maloobchodě, řemesle nebo službách (první občan NDR, který po zvednutí železné opony na maďarsko-rakouské hranici v srpnu 1989 vyrazil s osobním automobilem a rodinou do bavorského Pasova, byl holič). Ke starým živnostníkům se připojili noví drobní podnikatelé, částečně kvůli rychle rostoucí nezaměstnanosti, částečně protože chtěli využít příležitosti, která se nabídla otevřením ekonomiky (bylo by zkratkovité chápat neoliberalismus pouze jako ideologii nebo vnucený příkaz, spočíval také na zapojení určitých částí obyvatelstva). Ale i těm občanům NDR, kteří se odvážili ke skoku do samostatné výdělečné činnosti, se ve srovnání s jinými profesními skupinami a novými podnikateli v Polsku a Československu vedlo špatně. Živnostníci relativně často zažívali sociální propad a v nejhorším případě i bankrot svého podniku.82 Důvodem byl často nedostatek kapitálových rezerv a majetku, díky nimž by přestáli těžké časy po recesi roku 1993 a pak opět po přelomu tisíciletí. Profesní skupinou, která zaznamenala nejmenší ztráty, byli státní úředníci – pokud nepřišli o místo kvůli spolupráci s tajnou policií Stasi nebo s komunistickou stranou SED. Díky měnové unii a rozšíření tarifního systému na pět nových spolkových zemí si východoněmečtí úředníci platově citelně polepšili. To platilo tím spíš pro spousty západních Němců, kteří byli vysláni na východ s příplatkem za stěhování „do buše“. Kromě nich zřejmě spolková vláda neměla žádnou alternativní představu toho, které společenské vrstvy a elity by mohly východní Německo táhnout vpřed. 82
Srov. Martin Diewald – Anne Goedicke – Karl Ulrich Mayer (ed.): After the Fall of the Wall. Life Courses in the Transformation of East Germany, Stanford: Stanford University Press 2006.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518010
Bylo to problematické, protože by to nutilo k diferencovanějšímu pohledu na východoněmeckou společnost a možná i k tomu, vyjít trochu vstříc střednímu managementu v hospodářství. Další problém představovalo chybějící sociální uznání – abych zde použil další pojem Karla Polanyiho. Východní Němci, a nejen nezaměstnaní, kteří v devadesátých letech kritizovali reformní politiku, slýchali od médií ovládaných západními Němci, že si neustále jenom stěžují. V roce 2003 je vysloužilý kancléř Helmut Schmidt v jednom rozhovoru sepsul za jejich neustálé naříkání, které podle něj bylo doslova „k zblití“.83 Už nezmínil, kolik z nich absolvovalo rekvalifikace, přestěhovalo se, aby získalo práci nebo zakusilo další útrapy, aby se přizpůsobilo nové ekonomické situaci. Německo za kombinaci nedostatečných společenských vizí, národní arogance a specifické šokové terapie zaplatilo bezprecedentním hospodářským propadem. Východoněmecká průmyslová výroba poklesla do poloviny devadesátých let na 27 procent úrovně z roku 1988. Tak drastický pokles nezažila žádná jiná postkomunistická země, ani válčící Jugoslávie. V důsledku toho opustilo jen za rok 1994 svůj domov 1,4 milionu východních Němců. Počet docela přesně odpovídal nově založeným živnostem v Československu – ČSSR měla téměř tolik obyvatel co NDR, proto jsou dobře srovnatelné i v tomto ohledu. Také v Polsku a Maďarsku se mnoho lidí odvážilo vydat na volnou nohu (ne všichni zcela dobrovolně, mnozí proto, aby unikli nezaměstnanosti), celkem byly ve třech, od roku 1993 ve čtyřech visegrádských státech založeny v prvních pěti letech po roce 1989 asi čtyři miliony firem.84 V NDR bylo zakladatelské období slabší. Pád východoněmecké ekonomiky přetížil spolkový rozpočet a především sociální pojištění, které muselo přímo či nepřímo zajistit miliony nezaměstnaných. Náklady za předčasné důchody tak vzalo na svá bedra důchodové pojištění, a i zdravotní pojišťovny převáděly vysoké transferové platby.
83
Rozhovor srov. N. N.: „Zum Kotzen“: Helmut Schmidt wettert gegen Jammer-Ossis, Spiegel online (11. říjen 2003), http://www.spiegel.de.
84
Čísla týkající se založených společností srov. Ivan T. Berend: From the Soviet Bloc to the European Union, Cambridge: Cambridge University Press 2009, s. 61.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518010
Uklidňování východoněmeckých poražených v transformačním klání prostřednictvím sociálních dávek ale nebylo možné financovat donekonečna.85 Sociální odvody, daně i státní dluh v devadesátých letech stále narůstaly, což ztěžovalo růst v celé spolkové republice. Sjednocené Německo se dostalo do slepé uličky, kancléř Kohl musel snášet kritiku „ustrnulých reforem“ a po šestnácti letech ve funkci skončil. V roce 1998 vyhrál volby samozvaný „kancléř reforem“ Gerhard Schröder, v prvních dvou letech ve funkci ale nejprve vyčkával, protože celosvětový rozmach táhl vzhůru i Německo a předseda sociálních demokratů si nebyl jistý, jaká politická rizika by s sebou nesly hluboké reformy. Schröder tedy nejprve vsadil na starou, konsenzuálně orientovanou spolkovou republiku a její korporativní struktury. Záhy po převzetí vlády svolal Svaz práce, kde zástupci zaměstnavatelů a odbory jednali o tom, jak zvýšit konkurenceschopnost německého průmyslu a současně zachovat pracovní místa. Vzhledem k již zmíněné systémové krizi a přesunu výroby do východní Evropy a východní Asie to byl naléhavý úkol.86 Po dobu svého působení Svaz práce nesklízel zrovna dobré mediální hodnocení a ani soudobá historie se mu zatím příliš nevěnovala. Rozhovory totiž po třech letech vyzněly do prázdna a svaz byl roku 2003 oficiálně rozpuštěn. Svazy zaměstnavatelů a odbory ale dosáhly shody, která se projevovala od poloviny devadesátých let a již lze shrnout slovy „zbrzdění mezd pro zachování pracovních míst“. Z dlouhodobého hlediska německý průmysl díky mírným kolektivním smlouvám opětovně nabyl konkurenceschopnost a dokázal navýšit vývoz. Tento kompromis korporativního Německa zřejmě přispěl k pozdějšímu hospodářskému zotavení, spolu se zásadními reformami sociálního státu a pracovního trhu,
85
Ke krizi německého sociálního státu srov. Gerhard A. Ritter: Der Preis der deutschen Einheit. Die Wiedervereinigung und die Krise des Sozialstaates, München: C. H. Beck 2006.
86
Podle údajů Hartmuta Berghoffa zaniklo ve výrobním odvětví v letech 1991 až 2002 až 3,7 milionu pracovních míst, z toho 3,3 milionu ve starých spolkových zemích; srov. Berghoff: Die 1990er Jahre als Epochenschwelle?, s. 390.
100 Ukázka elektronické knihy