v závislosti na druhu textu a kontextu, stále klíčovější oblastí napomáhající interpretaci textu a jeho výroků, formulací apod., zvl. v mluveném jazyce, kde znalost prosté gramatiky často nestačí a významnou funkci textu přebírá pragmatika. Mnohé ze součinnosti s textem zvláště typu (b) je však dosud nezcela poznáno. Sémioticky je pragmatika vymezena oblastí působení znaků z hlediska uživatelů (má interpersonální povahu), sémanticky pak obdobně, tj. jako oblast vztahů jazykových prostředků k uživatelům a jazykovým funkcím. Za pragmatické se tedy považují mj. ty jevy a vztahy, které nepodléhají kritériím zkoumání pravdivosti (ani vlastní lingvistická sémantika však tyto vztahy nezahrnuje). Za pragmatické se z hlediska komunikativní funkce (viz Jakobson 1.41) považují funkce nereferenční (zvl. fatická a poetická). V běžné komunikaci, zvl. neformální a subjektivně laděné, se však velmi často zapojuje i funkce evaluativní, vyjadřující v zásadě subjektivní hodnocení na škále „dobrý–špatný“ (viz 4.5 dál)... Zjednodušeně řečeno, pragmatika tedy studuje v širokém smyslu úzus, resp. způsoby a hranice užívání jazyka. Proti pravidlům sémantiky tudíž stojí v pragmatice spíše zásady (principy) užití a proti gramatickému formálnímu popisu stojí v pragmatice funkční vysvětlení; celá oblast pragmatiky má na rozdíl od diskrétních kategorií gramatiky výrazně kontinuální, splývavou povahu s neurčitými hodnotami. Dominantními oblastmi studia pragmatiky se staly především oblast konverzační implikatury, presupozice (ta se někdy klade do sémantiky), široce pojaté deixe (včetně základních pronominálních a adverbiálních výrazů, jako je já, teď, tady), mluvních aktů a principů kooperace, resp. relevantnosti a zdvořilosti. Mluvčí bývá ve své komunikaci, zvláště komunikaci osobní, vázaný jen prostě komunikativní funkcí a jejími faktory málokdy (viz 1.41). Naopak běžně k mnoha různým věcem světa kolem sebe neustále zaujímá hodnotící postoj a řadí je někam na binární škálu „dobrý–špatný, pozitivní–negativní“, srov. ten film je mizernej, to je výborná zmrzlina, dopadlo to hrozně, nejčastěji vyjadřované adjektivy a adverbii, které běžné popisy a syntaxe neumějí zachytit a popsat. V tomto smyslu lze mluvit o evaluativní funkci. Specifickým případem užití této evaluativní funkce je použití nadávek a kleteb (Ty vole!, To je ale parchant, Kráva jedna!, Do prdele! Hergot!), patří sem ale i další (pejorativa, meliorativa aj.). Ve smyslu komunikativním lze evaluativní funkci chápat jako extenzi funkce emotivní/expresivní, sémioticky je výrazným případem pragmatického vyjadřování postojů. Konverzační implikatury (Grice) se zabývají aspekty víry a domněnek, které se promítají v důsledku kulturních zvyklostí do našich promluv a které lze z formy těchto promluv a dalších znalostí i odvodit. Takže např. běžná věta u stolu Podal bys mi sůl? vyjadřuje nejen dotaz, ale i žádost o její podání, předpokládající ovšem domněnku či informaci, že na něm leží. Implikatury tedy označují fakt, že mluvčí svou promluvou říká víc, než skutečně pronesl. Srov. ještě Už je jedenáct! vyjadřující např., že si musíme kvůli poslednímu autobusu s odchodem pospíšit aj. Poněkud podobné jsou jim presupozice, tj. sémantické, resp. informační předpoklady (obv. však bez široce kulturních znalostí), které promítáme do svých promluv, popř. které jsou už v obsahu určitých slov a které jejich použitím aktualizujeme. Tak např. věta Nepůjčil bys mi Krakatit? vyjadřuje vedle vlastní žádosti i předpoklad, resp. znalost mluvčího o tom, že oslovený tento Čapkův román má. Srov. i presuponovaný význam „Karel má auto“ obsažený např. ve větách Karlovo auto je modré, Karlovo auto není modré. Podobně
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518009