ČTRNÁCTÁ KAPITOLA Moře bylo po ránu neklidnější než obvykle. Silný vítr hnal k břehu vlny korunované bílými čepicemi pěny a nad obzorem se sbíraly břidlicově šedé mraky. Počasí jí připomnělo bouřlivý den u Ženevského jezera, kdy seděla v matčině pokoji a oknem sledovala, jak hustý déšť prudce a nemilosrdně bičuje jeho hladinu. Utekly se tehdy s Johannou do bezpečí matčiny ložnice už při prvním zaburácení hromu. Matka ten den nevstala z postele a působila jaksi… průsvitně, jako by pod tenkou kůží byly vidět i její kosti. Johanna si za ní vlezla do postele a přitiskla se k jejímu zesláblému tělu. Calandra, která se nedovedla smířit s myšlenkou, že matka chřadne jen kvůli zlomenému srdci, se mlčky odebrala k židli u okna, položila tvář na sklo a jen nevidoucíma očima sledovala, jak venku prší. „Calandro…,“ zašeptala konečně matka. Obrátila se k ní a spočinula pohledem na tmavých vlasech rozhozených po polštáři. Matka byla tak bledá, že i když se usmála, působilo to jaksi… nezemsky, snad až přízračně. Slova, která následovala, určila celý její následující život. Jsi silná. Přemýšlela, jestli v ní chmurné vzpomínky vyvolalo jen mrzuté počasí, nebo zda bylo jejich příčinou i její chování předchozího večera. Když se vrátili do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517990