MAYA BLAKEOVÁ
Christos, jenž na sobě měl stále jen své dekadentně nízko posazené pyžamové kalhoty, poděkoval služebné a vzal si od ní tác. Přešel na Alexisinu stranu postele, zastavil se a povytáhl obočí. „Budeš se muset rozloučit s tím polštářem a vymotat se z těch přikrývek, jestli chceš snídani,“ prohlásil. „Nebo bys byla radši, kdybych tě nakrmil?“ Probodla ho pohledem a vyštěkla: „To nebude nutné.“ Se samolibým úšklebkem popošel dopředu, počkal, až se posadí a přitáhne si přikrývku k hrudi, a pak jí položil tác na klín. Podařilo se jí nalít dva šálky kávy, aniž by ji rozlila všude kolem, a jeden podala Christosovi. Ten ho přijal a usadil se s ním na stranu postele. Sklon slunečních paprsků naznačoval, že sluce vyšlo už před řádnou chvílí. „Kolik je hodin? A proč nesnídáme s tvým dědečkem?“ „Je krátce po deváté a tohle je proto, že chci, abychom spolu my dva byli v pohodě.“ Stěží se jí podařilo potlačit odfrknutí. Bylo to jako chtít po ptákovi, aby se důvěrně přátelil s činnou sopkou, nebo myš s hroznýšem. Neměla šanci vyhrát. Soustředila se tedy na tu část konverzace, která byla nejméně nebezpečná. „Až tady skončíme, zajdu do pracovny a podívám se, jestli se neobjevilo něco naléhavého, co by vyžadovalo tvou…“ Dotkl se prstem jejích rtů, aby ji umlčel. „To není potřeba. Už jsem se spojil s kanceláří. Jedinou bezodkladnou věcí je zpráva vyšetřovatele k Demitriho případu. Bude hotová dnes odpoledne. Případ se ale může uzavřít ještě před koncem víkendu.“ Odtáhla se, neboť z jeho doteku jí brněly rty. Avšak nechuť, s níž tak učinila, ji zneklidňovala. „Jak to?“ Jeho tvář se na zlomek vteřiny napjala a ruka mu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517988