MAYA BLAKEOVÁ
Christos, jenž na sobě měl stále jen své dekadentně nízko posazené pyžamové kalhoty, poděkoval služebné a vzal si od ní tác. Přešel na Alexisinu stranu postele, zastavil se a povytáhl obočí. „Budeš se muset rozloučit s tím polštářem a vymotat se z těch přikrývek, jestli chceš snídani,“ prohlásil. „Nebo bys byla radši, kdybych tě nakrmil?“ Probodla ho pohledem a vyštěkla: „To nebude nutné.“ Se samolibým úšklebkem popošel dopředu, počkal, až se posadí a přitáhne si přikrývku k hrudi, a pak jí položil tác na klín. Podařilo se jí nalít dva šálky kávy, aniž by ji rozlila všude kolem, a jeden podala Christosovi. Ten ho přijal a usadil se s ním na stranu postele. Sklon slunečních paprsků naznačoval, že sluce vyšlo už před řádnou chvílí. „Kolik je hodin? A proč nesnídáme s tvým dědečkem?“ „Je krátce po deváté a tohle je proto, že chci, abychom spolu my dva byli v pohodě.“ Stěží se jí podařilo potlačit odfrknutí. Bylo to jako chtít po ptákovi, aby se důvěrně přátelil s činnou sopkou, nebo myš s hroznýšem. Neměla šanci vyhrát. Soustředila se tedy na tu část konverzace, která byla nejméně nebezpečná. „Až tady skončíme, zajdu do pracovny a podívám se, jestli se neobjevilo něco naléhavého, co by vyžadovalo tvou…“ Dotkl se prstem jejích rtů, aby ji umlčel. „To není potřeba. Už jsem se spojil s kanceláří. Jedinou bezodkladnou věcí je zpráva vyšetřovatele k Demitriho případu. Bude hotová dnes odpoledne. Případ se ale může uzavřít ještě před koncem víkendu.“ Odtáhla se, neboť z jeho doteku jí brněly rty. Avšak nechuť, s níž tak učinila, ji zneklidňovala. „Jak to?“ Jeho tvář se na zlomek vteřiny napjala a ruka mu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517988
MUSÍ TI UVĚŘIT!
klesla na postel, nebezpečně blízko jejího holého stehna. „Zdá se, že jeho žena přijme předloženou finanční pobídku.“ Zmocnila se jí úzkost. „Přijme peníze výměnou za to, že se vzdá svého vlastního dítěte?“ „Byla bys překvapená, jak velký vliv mají peníze a moc na rodičovství.“ Hořkost v jeho hlase ji přiměla pohlédnout mu do tváře. „Tohle je… tohle tvoji rodiče…?“ Chladný, varovný pohled, který jí věnoval, jí sebral slova z úst. „Nechci začínat náš den zažívacími potížemi. Chtěl jsem ti jenom říct, že jsem na příštích pár dní vyčistil kalendář, takže – s výjimkou nenadálých okolností – můžeš svůj čas využít dle libosti.“ „Aha… já… díky.“ „Mám dojem, že z toho nejsi příliš nadšená.“ Zmateně zavrtěla hlavou. „O to nejde. Já jen… už nějakou dobu jsem neměla opravdovou dovolenou. Nejsem si jistá, jak s ní naložit.“ Zašklebila se. „Ehm… vyznělo to mnohem žalostněji, než jsem chtěla. Jde o to, že…“ „Co jsi u mě zaměstnaná, tvůj čas ovládá práce?“ Přikývla. „Tak nějak.“ „Nenaznačuješ snad, že tvůj šéf je tyran, že ne?“ nadhodil pobaveným tónem, zatímco se zakousl do kulaťoučké broskve. Alexis při pohledu na něj měla pocit, jako by se jí v břiše roztančili motýli, takže se naklonila a začala si nandávat jídlo na talíř. „To jsem neřekla.“ „Fajn. Najez se. Přestože jsi tu již potřetí, z ostrova jsi ještě skoro nic neviděla. Je na čase to napravit.“ Včera v noci – předtím, než usnula – si přesně tohle plánovala. Domnívala se však, že to bude dělat sama, ne ve společnosti toho nejenergičtějšího muže, jakého kdy poznala. „Můžu ostrov prozkoumávat sama. Nemusíš mě doprovázet.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517988
MAYA BLAKEOVÁ
Jeho divoké šedivé oči se pomalu přivřely. „Ne? Moje přítomnost se tě nějak dotýká?“ Svou sugestivní otázkou přiložil další lopatu uhlí k plamenům, jež jí plály v útrobách. „Ovšemže ne,“ zapřela své pocity. „Takže domluveno.“ S tímto prohlášením vytáhl jednu nohu na postel, uvelebil se čelem k Alexis a přistrčil jí talíř. Jakmile dojedla, zbavil ji podnosu a potom se přišoural zpátky k posteli. „Beru to tak, že když jsme teď strávili noc v jedné posteli, nebudou už žádné další problémy.“ S ruměncem ve tváři opětovala jeho pohled. „Já… asi ne.“ „Hm, takový nadšený souhlas.“ Zastavil se vedle ní a bez varování jí přejel prsty po tváři. „To, jak se červenáš, matia mou… jsem skoro v pokušení otestovat hranice tvé nevinnosti.“ „Nejsem nevinná. A byla bych ti vděčná, kdyby sis se mnou nehrál.“ Neradostně povytáhl koutek úst. „Hraní je to poslední, na co myslím.“ „Christosi…“ Jeho prsty pomalu doputovaly k jejím ústům, aby jí, stejně jako včera, přejel palcem po spodním rtu. Věděla, že by se měla odtáhnout. Než to však stačila udělat, ustoupil sám. „Za půl hodiny se sejdeme dole,“ řekl a dlouhými kroky zamířil ke dveřím. V rekordním čase se osprchovala, vybrala si ohnivě oranžové bikiny, přes ně oblékla bílé letní šaty a obula pantofle na nízkém podpatku. Vlasy si sepnula do culíku a do plážové tašky hodila opalovací krém, lesk na rty a ve chvilce zoufalství i pracovní tablet. Když se vynořila z dlouhé chodby připojené k jižnímu křídlu, Christos už na ni čekal. 100 Ukázka elektronické knihy