Zevnitř hala nabízela komplexní smyslový zážitek, který surově útočil nejen na sítnici, ale i na ušní bubínky. Zvuky se v otevřeném prostoru ostře rozléhaly a dominovalo jim pronikavé bzučení zářivek. Některé lampy se neustále rozsvěcovaly a zhasínaly a vytvářely přitom elektricky modré záblesky. Trochu jako by se ocitli na techno party pro nějaký obrovský hmyz. Umělec Paavali Kassinen stál tiše uprostřed sálu, jako by tam na ně už nějakou chvíli čekal. Sám působil jako zjevení. Jeho tělo mělo tvar hrušky, spodek statný, ramena však úzká. Přitom i paže měl mohutné a na jejich konci dlaně jako pingpongové pálky. Zadní stěnu zakrýval přívěs s velkým, zrezivělým kovovým člunem. Bylo to už hotové umělecké dílo, nebo cosi teprve v procesu? dumala Paula. Kassinen na ně pohlédl, ale nevyrazil jim naproti ani se nezeptal, kdo jsou. Stočil zrak zpátky k transportní paletě, na níž spočívala obrovská kovová spirála připomínající třísku ze soustruhu. Kassinen byl hromotluk, přesto se mu kupodivu podařilo sehnat o číslo větší košili. „Vypínač je u dveří,“ křikl přes praskání zářivek. Jakmile Renko vypínačem otočil, zářivky zhasly a v hale se rozhostil klid a tma, kterou narušovalo jen bodové světlo směřující na kovovou spirálu. Celá budova patřila koncernu Lehmusojových. Konkrétně tenhle sál vlastnila nadace Lehmus a poskytla ji umělci Paavalimu Kassinenovi, který si zde zřídil ateliér. Když Renko kráčel za Paulou ke Kassinenovi, který stál v kuželu světla, rozléhalo se halou pleskání jeho sandálů. „Chlupatí,“ zhodnotil umělec, aniž odtrhl zrak z velké kovové třísky, která se při pohledu zblízka ukázala být kusem jakéhosi tvrdého plastu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517982