Zevnitř hala nabízela komplexní smyslový zážitek, který surově útočil nejen na sítnici, ale i na ušní bubínky. Zvuky se v otevřeném prostoru ostře rozléhaly a dominovalo jim pronikavé bzučení zářivek. Některé lampy se neustále rozsvěcovaly a zhasínaly a vytvářely přitom elektricky modré záblesky. Trochu jako by se ocitli na techno party pro nějaký obrovský hmyz. Umělec Paavali Kassinen stál tiše uprostřed sálu, jako by tam na ně už nějakou chvíli čekal. Sám působil jako zjevení. Jeho tělo mělo tvar hrušky, spodek statný, ramena však úzká. Přitom i paže měl mohutné a na jejich konci dlaně jako pingpongové pálky. Zadní stěnu zakrýval přívěs s velkým, zrezivělým kovovým člunem. Bylo to už hotové umělecké dílo, nebo cosi teprve v procesu? dumala Paula. Kassinen na ně pohlédl, ale nevyrazil jim naproti ani se nezeptal, kdo jsou. Stočil zrak zpátky k transportní paletě, na níž spočívala obrovská kovová spirála připomínající třísku ze soustruhu. Kassinen byl hromotluk, přesto se mu kupodivu podařilo sehnat o číslo větší košili. „Vypínač je u dveří,“ křikl přes praskání zářivek. Jakmile Renko vypínačem otočil, zářivky zhasly a v hale se rozhostil klid a tma, kterou narušovalo jen bodové světlo směřující na kovovou spirálu. Celá budova patřila koncernu Lehmusojových. Konkrétně tenhle sál vlastnila nadace Lehmus a poskytla ji umělci Paavalimu Kassinenovi, který si zde zřídil ateliér. Když Renko kráčel za Paulou ke Kassinenovi, který stál v kuželu světla, rozléhalo se halou pleskání jeho sandálů. „Chlupatí,“ zhodnotil umělec, aniž odtrhl zrak z velké kovové třísky, která se při pohledu zblízka ukázala být kusem jakéhosi tvrdého plastu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517982
Paulu pobavila představa, že po ukrutně dlouhém přemýšlení zvolil právě takový pozdrav. „Komisařka Pihlajová,“ představila se. „Renko.“ „Vy nemáte žádnou hodnost?“ „Inspektor Aki Renko,“ pronesl kriminalista úředním tónem. Kassinen jim podal svou pingpongovou tlapu a zafuněl, jako by chtěl dát najevo, jak nepříjemné pro něho bylo sestoupit z výšin do fádní reality haly. „Pojďme tamhle do kanclu. Tam to bude na pokec lepší,“ řekl a pokývl k prosklené kabince napravo, která v tom přítmí skoro nebyla vidět. „Žádal jsem, aby ty zářivky vyměnili. Ale Aro se do toho moc nežene a bez jeho pokynu tady údržbáři nehnou prstem,“ posteskl si, poté co rozsvítil obnaženou žárovku, která v kabince visela ze stropu. „Lauri Aro?“ ujistil se Renko. „Jo, ten právník. Tyhle prostory má kdovíproč na starost on.“ Kassinen jim nabídl kávu, kterou nejspíš uvařil poté, co mu zavolala Mai Rinnová. Když Paula uviděla zašedlou skleněnou konvici, zdvořile odmítla. Sobě a Renkovi umělec nalil černočerný nápoj do papírových kelímků. „Mlíko bohužel nemám,“ sdělil a na stůl hodil balený cukr štípnutý kdesi na benzince. „Takže vás zajímá ten kontejner?“ „Pane Kassinene, je pravda, že ho vyřadili z provozu pro vaši potřebu?“ zeptala se Paula. „Jo. A neříkejte mi ‚pane‘, prosím vás, na to jsem alergický. To tělo se teda našlo v tom mém kontejneru? V tom, o kterém se už psalo i v bulváru? Prý to vyšetřujete jako vraždu,“ nadhodil Kassinen a hlasitě si usrkl z kelímku.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517982
Paula si povzdechla, byť jen v duchu. Mai Rinnová si už s Kassinenem evidentně stihla zavolat, snad mu aspoň nevyzvonila úplně všechno. „K čemu měl ten kontejner sloužit?“ zeptala se a jeho otázku nechala viset ve vzduchu. Kassinen odložil kelímek a opřel se lokty o stůl. Zapřel o sebe konečky prstů, takže mu dlaně před obličejem utvořily trojúhelník. „Chtěli jsme ho naplnit mořskou vodou.“ „Vysloveně mořskou?“ zeptal se Renko. „Jo. Slíbili mi k tomu jedno výkonné čerpadlo, které to mělo napustit cobydup. Na bok kontejneru jsme kvůli tomu nechali udělat takovou špehýrku. A vytunili jsme ho, aby byl vodotěsný. Aby z něj neunikla ani kapka.“ „Proč jste chtěl kontejner naplnit mořskou vodou?“ zeptala se Paula. „Jde o uměleckou instalaci,“ řekl Kassinen a dal si záležet na pečlivé výslovnosti. „Součást projektu Soucit, na kterém dělám s podporou nadace Lehmus. Kontejner naplněný mořskou vodou v přístavní galerii.“ „Takže kritika globalizace nebo tak něco?“ nadhodil Renko. Kassinen ho sjel pohledem a ani se nesnažil zakrýt své pobavení. „To taky, ale ten kontejner je mnohem víc než metafora globalizace. On ji svým způsobem umožňuje. Dyť právě kontejner to všecko rozhýbal.“ „Co rozhýbal?“ pozastavil se Renko. „No co asi,“ ušklíbl se Kassinen. „Úplně všecko přece. To, že si z netu objednáte kraviny a oni vám je doručí z Číny levnějc, než kdybyste si je pořídili v okruhu pár kilometrů od domova. Může zkrátka za to, proč dnešní svět vypadá tak,
102 Ukázka elektronické knihy