V hlavě mi neustále naskakuje obraz Franty jako průvodčího. To je tak jediná role, kterou si pro něj v rámci Českých drah dovedu představit a myslím, že cestující by ho milovali. Já jsem chtěl rychle do Prahy hlavně proto, že jsem gay a věděl jsem, že na malým městě mi pšenka nepokvete. Navíc to o mně nevěděl ani můj táta. Nikdy jsme mu to neřekli, což mě dneska mrzí. Maminka to věděla, ale tak strašně plakala, když se to dozvěděla, že jí jedna moje kamarádka, co tam v tý chvíli byla se mnou, řekla: „Neplač, já ho stejně jednou přefiknu,“ a tak si asi myslela, že jsem jenom nějakej zastydlej, a že to pak bude jinak. No já věděl, že ne, a že po vojně musím pryč. A v Praze jsem za nějakej čas potkal jednoho staršího gaye, díky kterýmu jsem se dostal k travesti show a začal tam dělat šatnáře. A zároveň jsem tam poprvé zažil nějakej pocit spojenej se sociální prací, protože si k nám chodila pro jídlo jedna bezdomovkyně, taková hrbatá babička s kočárem. A jelikož jsem měl v šatně i sprchu, kterou nikdy nikdo nepoužíval, tak jsem ji tam nechával i umejt. Ona se mi vždycky chtěla nějak odvděčit a vytáhla z kočáru třeba nějakou veku, co někde dostala a něčím ji namazala. A já si to vzal. Mně to nevadilo. Ne že bych do toho padnul jak labužník, ale ruce měla čistý a připravovala to po koupeli. Myslím si, že to byl první moment, kdy jsem se v uvozovkách setkal s úspěchem, protože najednou vidíš, jak je čistá, spokojená a je to fajn. Byla sice bláznivá, ale určitě jí bylo líp. Lidskost, laskavost a empatie jsou krásné vlastnosti a taky vlastnosti, které tvoří podstatu pečovatelské profese. Nic z toho ale nejde naučit. Určitě to nejde naučit. Můžeš se v tom třeba maličko zlepšit, ale musí to vycházet z tebe. Já myslím, že nějaký dispozice mám ze svý rodiny a věřím, že za to, jakej jsem, může moje máma a táta. Ty mě vychovali a formovali a to nejcennější, co mi dali, je láska. Moji rodiče byli krásný lidi a oni se prostě milovali. Já vždycky říkám, že u nás láska stříkala z oken i ze dveří. Ale zajímavý je, že takhle jsem to vnímal jako dítě. Když tatínek umřel, tak jsem se od maminky dozvěděl, že to s ním taky neměla lehký. Táta měl rád rum a karty a chodil domů připitej. A víš, jak ho to odnaučila? Ona byla prostě chytrá. Požádala ho, aby mě odvedl do školky a záměrně mi připravila starý obnošený věci po bráchovi, který jsem měl normálně jen na hřiště. Kalhoty s vyspravovanejma kolenama, košili se záplatovanejma loktama, prostě všechno starý. A táta jí odpoledne říkal, že se v tý školce strašně styděl, když mě tam takhle přivedl. A maminka mu na to řekla: „No jo, Fando, když já nemám na to, abych Frantíkovi koupila nový kalhoty, musí holt mít tyhle po Kájíkovi. Ty máš rád rum, to taky něco stojí, tak holt na nový kalhoty nezbej-
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517912