Muž, který šel domů „Pořád to bylo na červené… ten kyslík,“ řekl jí přes hlavu Serli. „To je teda síla, co, Labane?“ „Pššt!“ Mira zachytila zamračený pohled pastora Kajícníků. Protlačili se brankou v ohradě a už byli venku, ve sluncem zalitém parku, hlasy se překřikovaly, hlasitě a rozrušeně a úlevně. „To bylo příšerné,“ poplakávala Mira. „Mně vlastně nikdy doopravdy nedošlo, že to je živý člověk. Ale tady ho máme, je tam. Proč mu nemůžeme pomoct? To jsme mu podrazili nohy?“ „Nevím, ale neřekl bych,“ na to její strýc. Posadili se vedle nového pomníku a ovívali se. Látka pořád držela na místě. „Změnili jsme minulost?“ zasmál se Serli a s láskou se podíval na svou ženušku. Na chviličku se zamyslel, proč nosí takové staré náušnice; pak se rozpomněl, že jí je sám dal v tom indiánském pueblu, kde se zastavili cestou. „Jenže za to nemůžou jenom ti z Alberty,“ pokračovala Mira. Jako by tím byla posedlá. „Vlastně za to můžou ty kytky.“ Otřela si čelo. „Mechanické zařízení, anebo pověrčivost,“ zasmál se krátce Serli. „Kdo je pachatelem, láska, anebo věda?“ „Pššt.“ Mira se neklidně rozhlédla. „Květiny, to je láska, aspoň bych řekla… Mám tak hrozně divný pocit. Je tak vedro. Áá, díky.“ Strýci Labanovi se podařilo upoutat pozornost prodavače ledových nápojů. Lidé si už povídali normálním tónem a sbor zanotoval veselý popěvek. Na jednom konci parku si lidé stoupali do fronty na podpis v návštěvní knize. U brány parku se objevil starosta, šel po aleji bugenvileí v čele skupiny, která odhalí památník. „Co se to píše na tom kameni, který má u nohou?“ zeptala se Mira. Serli jí v průvodci ukázal fotku Carlova kamene; dole měla nápis v překladu: VÍTEJ DOMA, JOHNE. „Jestlipak to vidí.“ Major se chystal začít se slavnostním projevem. Mnohem později, když se dav rozešel, se pomník osaměle tyčil v parku a jen Měsíci nastavoval nápis vyvedený v jazyce toho místa a doby: NA TOMTO MÍSTĚ SE KAŽDOROČNĚ ZJEVUJE PODOBA MAJORA JOHNA DELGANA, PRVNÍHO A JEDINÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ KDY CESTOVAL ČASEM. – 97 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517876