Zároveň Ticho působí jako paměťový palác (ne-li mauzoleum) motivů, které se táhnou jako červená nit celkem autorovy prozaické tvorby a vyznačují témata, jimiž je posedlý. Klíčovým z nich je představa dálkového letu coby obrazu nepřirozenosti moderní civilizace. Uvězněn na dlouhé hodiny v letadle se člověk musí sám sobě i skutečnosti odcizit, má-li v tom oplechovaném pekle ve výšce „třiceti tří tisíc a dvou stop“ přežít, jak je to předznamenáno už v DeLillově raném románu Jména (The Names, 1982): „Cestování letadlem nám připomíná, kdo jsme. Je to prostředek, s jehož pomocí si uvědomujeme vlastní modernost. Touto procedurou jsme vytrženi ze světa a odstřiženi jeden od druhého.“ Ve hře Ambulantní pokoj jsou zase pasažéři letadla čekající na to, až jim letušky přinesou jídlo, neodlišitelní od pacientů blázince – v předznamenání Jima Krippse z Ticha, který se neméně zoufale upíná na „čaj s dortíkem, čaj s dortíkem“ – a tak by se dalo pokračovat. Asi nejúsporněji shrnuje DeLillův náhled na létání replika ze hry Valparaiso, jejíž hrdina je televizními moderátory znovu a znovu vyslýchán ohledně toho, jak letěl do Valparaisa u Chicaga a omylem skončil ve Valparaisu v Chile: „‚A pak jste dosáhl letové výšky. A letadlo se narovnalo. A snědl jste si svačinu, kterou vám přinesli. Povězte nám. Mluvte. A žádné přetrvávající podezření, že tu něco nehraje.‘/ ‚Jen pocit, že opouštím zemi. To se vždycky zdá být poněkud nepřípustné.‘“ V přelomovém Bílém šumu
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517875