21 Seděl jsem v kabině náklaďáku a pozoroval krajinu. Aleksi ležel na volantu a s nataženým krkem vyhlížel výmoly, v nichž slunce rozpustilo bláto. „Copak tady umí udělat pořádnou cestu? Neumí! Najedeš do takovýhle louže a ta je klidně metr hluboká. Rupne náprava a je po autě. Proč já tady jezdím po všech čertech? Na korbě mám pár prken a to je všecko! Kdo si myslíš, že jsi, abych tě vyzvedával v takovým zapadákově?“ Víc mě Aleksi nekáral, jen se na mě zašklebil a dál se soustředil na cestu. „Pořídili si nový stroje, jednoplošníky. To jsou panečku letadýlka, hlavně polikarpov. Pokud tě v něm Jukarainen pustí na oblohu, tak je blázen. I když s ním už lítali i daleko horší piloti, to já vím moc dobře, protože jsem viděl, jaký kousky umíš s větroněm.“ Nechal jsem Aleksiho žvanit, aspoň tak zůstával bdělý. Občas jsme se vyhýbali protijedoucím vozům, kvůli tajícím hromadám sněhu podél krajnice byla cesta úzká, šoféři stáhli okénka a vyměnili si nadávky. Jak jsme pokračovali na jih, doprava houstla a silnice se začala pomalu rozšiřovat. Viděl jsem vojenské jednotky, které pochodovaly bahnem za náklaďákem s rudou hvězdou na boku. Pušky neohroženě čněly k nebi, ale nohavice byly zablácené až po kolena. „No jo. Ty budeš mazanější, než jsem si myslel. Jen blázen by šlapal v bahně, když si může lítat po nebi. Je to sice nebezpečný, ale určitě je lepší umřít rychle než trpět někde ve škarpě.“ Jeli jsme pořád dál. Pak jsem si všiml, že nad špičkami stromů začaly vylézat komíny. „Co to je?“ „Támhlety? To jsou komíny továren na leningradských předměstích. Jsou vidět až sem. To díky Stalinovi je všechno tak velký a krásný, za chvilku budem dozajista bydlet na obláčku a cpát se 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517872