„Dědo? Janík říkal, že jsi tady byl zavřenej. Kde jsi tady mohl bejt zavřenej, když je všude jen louka? Von se vytahoval, že jo?“ „No… Dřív tu byl takovej… tady kolem… plot. A za ním takový baráky… něco jako vězení…“ „No jasně! Jasně! Máma to říkala. A ségra o tom napsala úkol do školy… Že jsi byl politickej vězeň… To je dobrý? Bejt politickej vězeň?“ „Teď asi jo. A tamto… jak říkal Janík… To už je tak dávno, že už si to vlastně nepamatuju. Představ si, že jsem byl mladší než tvá máma. Mnohem mladší…“ Slunce zvolna zlatovělo a měnilo odstíny zelení, které teď hřály oči víc, než tak činilo ještě před hodinou samo slunce temenům, týlům, obnaženým předloktím. Podíval se nahoru. Zřejmě volání ke kafi neslyšeli – kromě jeho a Míry tam byli všichni. A zdálo se, že se náramně baví. Pokoušeli se stát v řadě, před kterou se Bruno usilovně snažil předvést, že pochoduje v pozoru. Dorazil k nim ve chvíli, kdy už ležel na zemi a oni se dohadovali, jestli zakopl kvůli terénu nebo alkoholu. Honza dokonce fotografoval, přestože z Líziny ustarané tváře čišelo, že to s tím fotografováním není úplně v pořádku. On ale byl blažený, pochechtával se, pokyvoval hlavou a chvílemi nutil ty, co stáli nejblíž, aby z jeho jakéhosi kymácení měli cukaturu ve snaze být neustále v pohotovosti, aby se neskácel. „Vystydne vám kafe a sežerou vám dobroty,“ tedy řekl. „Vezmem to kolem šachty,“ řekl Bruno. „Ty jsi spad z višně,“ řekl Jíra, „vodili nás tam svázaný lanem nejmíň půl hodiny… Až zejtra. Jen se podívej především na sebe, ty vole. Ty první bys tam nedolez…“ Bruno se zasmál: „Rozhodně by se mi líp lezlo, než šlo…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517871