VlCí prokletí nu. Vypráví jí o mně, o madam Vulpineové i o svém pětizimém vyhnanství, dokonce i o svém snu. Roux je naštěstí praktický typ. Byla sice vychována podle zvyků Gatineau, ale její matka se s Roux i se svým manželem podělila o mnohé z vlastního vědění, takže jejich mysli, naštěstí vnímavé, otevřela i jiným možnostem. To Roux staví do jedinečné pozice: je jedním z mála lidí v celé zemi, kdo je Gaugeově historce ochoten věřit. Nebo aspoň uznat možnost, že je pravdivá, a podrobit celou věc zkoumání. Když teď přešel prvotní šok, je Roux víc zvědavá než vystrašená. „Jak vypadal?“ Chlapec pokrčí rameny. „Jako vlk.“ Roux do něj šťouchne, aby z něj dostala více informací. „Bílá srst. Trochu prašivý, abych pravdu řekl,“ za šklebí se Gauge na dívku. (Z tohoto tvrzení jsem dost rozpačitá, ale nemůžu jej popřít.) „Co ti teda řekl?“ nedá pokoj Roux. „Řekla,“ opraví ji Gauge. „Vlk je holka.“ Roux neví, co si o této novince myslet. „Dobrá, co ti tedy řekla?“ Gauge ji zasvětí do rozhovoru.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517576
Jessica Vitalisová „Jaký myslíš, že měla návrh?“ „Nevím, nechci to vědět,“ odpoví Gauge. „Chci, aby mě nechala na pokoji.“ „Proč ji můžeš vidět jen ty a nikdo jiný?“ Chlapec si klade úplně stejnou otázku. (A ještě musí zjistit, proč ho dědeček varoval před vlkem, o kterém přece nemohl vědět, že je poblíž, že se drží u nich doma.) Roux se kousne do rtu. Jejich kroky se rozléhají prázdnou ulicí. „Teď když jsi ji poslal pryč, no… bojíš se, žes ji rozzuřil? Co když si pro tebe přijde?“ Chlapec zúží oči. „Jen ať si to zkusí.“ Roux nepochybuje o jeho odhodlání, ale v duchu se ptá, jak by se jeden osamělý chlapec mohl ubránit vlkovi. Jak pospíchají domů, ohlédne se přes rameno a napůl očekává, že za nimi budu číhat já, že poběžím v jejich stopách. (Nečíhám, neběžím. Moje teritorium zahrnuje celé Gatineau. Zrovna v tuto chvíli vyvádím jednu duši daleko na venkově – nemocná stará žena je již na svou cestu připravená. Ostatně, ne že by mě Roux mohla vidět, i kdybych opravdu stála přímo za nimi.) Když ti dva zahnou za roh, vidí kráčet ulicí skupinku strážných s loučemi v rukou. Roux strhne Gauge z dohledu. „Hledají tě,“ řekne. „Proč by tu jinak strašili.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517576
VlCí prokletí Dají se na ústup a prodlouží si cestu ve snaze se vyhnout skupinám gardistů, které se objevují snad na každém rohu. Když konečně dorazí do kovárny, kovářova tvář se rozzáří. „Takže jste to zvládli?“ „Ano, tati.“ Roux se skloní, políbí ho a všimne si unavených stínů kolem jeho očí a chraplavého dechu. „Jak se cítíš?“ „Ani lépe, ani hůř,“ opáčí kovář. Není to tak úplně pravda. Hrudník mu svírá nová tíseň, která činí každý nádech namáhavějším, než byl ten předchozí. Přesto cítí, že má ještě čas, že se to může zlepšit. Není důvod, aby se o něj jeho dcera zbytečně strachovala, zatím ne. Roux zatopí v ohništi, aby svařila vodu na čaj. Gauge postává u dveří a přes rameno opakovaně kontroluje, zda jsem je nesledovala. Sáhne do kapsy, ale jeho nůž tam není. Zaloví v paměti a vzpomene si, že jej nechal pod polštářem. Kousne se zevnitř do tváře, až mu teče krev. „Budeš tam stát celou noc?“ ptá se Roux. „Sedni si a zahřej se.“ Ukáže na krb. Zanedlouho sedí chlapec před krbem s kouřícím hrnkem pampeliškového čaje, který prvně zahřeje jeho ruce a poté i žaludek. Jak upíjí, jeho pohled se
99 Ukázka elektronické knihy