98
b e t h
m i l l e r
•
ž e n a
,
k t e r á
z a č a l a
ž í t
„Zavoláš jí, prosím? Vím, že pokud na to kývneš, opravdu to uděláš.“ Stiskla mi ruku – nebo alespoň ji stisknout chtěla –, ale byla tak slabá, že mě to spíše pošimralo jako motýlí polibek. Ale přesto do mě tím dotekem doputovala část naléhavosti, kterou cítila a která mi připomněla – jako bych to potřebovala připomínat –, jak silné je pouto mezi námi dvěma. „Já prostě nevím, jestli to zvládnu, pokud…“ „Co, broučku?“ „Pokud to dopadne špatně. Co když se dozvím něco, co se mi nebude líbit?“ „Rozumím. Myslím, že bys měla nejdříve zavolat Robertě. Ona je zvyklá řešit podobné případy. Jestli chceš, budu tě u toho držet za ruku.“ Máma se usmála. „Uděláš to pro mě? Ozveš se jí?“ „Nemám její číslo.“ „Já ano.“ Bože. Byla na mě připravená. „Vážně, vážně to chceš, mami?“ „Vážně, vážně to chci.“ Vážně, vážně to chci byl verš z písničky od Spice Girls. Bývaly doby, kdy ji pouhá tato slova ponoukla k tomu, aby mi kus písně zanotovala, a nic by ji nezastavilo. Dnes však mlčela. „Dobře. Zavolám jí. Slibuju.“ „Zlatíčko.“ Oči se jí zalily slzami. „Děkuju. Už nemám náladu pod psa.“ Málem to ani nedořekla a při posledním slově jí vypověděl hlas docela. „Jsi dotěrná jako štěnice,“ zašklebila jsem se na ni a moje vlhké oči se zrcadlily v jejích. „Ale naštěstí jsi taky ta nejlepší máma na světě.“ „Ale, ty lichotnice,“ usmála se. Jak se mi líbil ten její zdánlivě bezstarostný úsměv! Stačilo jednoduše slíbit, že se spojím s tou Robertou, abych tím upokojila její obavy? Pokud ano, byla jsem za to ráda, ačkoli jsem to vážně, vážně udělat nechtěla. „Jsem na tebe pyšná.“ „Nech toho, celá se červenám.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517515
99
b e t h
m i l l e r
•
ž e n a
,
k t e r á
z a č a l a
ž í t
„Dokázala jsi úžasné věci, Carrie. Vyučuješ programování pro pokročilé, vybudovala sis kariéru a získala všechny ty zaměstnanecké výhody.“ „Za ty moje jesle jsi vážně vděčná, že?“ „Díky tobě nastoupilo na fakultu mnohem více dívek.“ „Laťka byla hodně nízko. Než jsem tam začala pracovat, studovaly tam jen dvě.“ „Vždycky jsem na tebe byla hrdá. Od chvíle, kdy jsem tě spatřila, jsem věděla, že mi do života přineseš jen radost. A to se také stalo.“ „Mami…“ A pak, jako by ji někdo vypnul, usnula. V jednu chvíli mě chválila a usmívala se, v druhou už ležela se zavřenýma očima. Hrklo ve mně, protože jsem se lekla, že… no, je jasné, co mě napadlo. Ale pak jsem uviděla, jak se jí zvedá a klesá hrudník, a dlouze jsem vydechla úlevou. Nepochybně ji vyčerpaly emoce a úsilí, které musela vynaložit, aby mě donutila souhlasit s jejím požadavkem. Zdravotní sestra – říkalo se jim v hospicích sestry? – mě zastavila, když jsem se vyplížila z pokoje. „Jsem moc ráda, že jste za ní přišla,“ pronesla se širokým úsměvem. „Ale samozřejmě. Do nemocnice jsem za mámou jezdila téměř denně.“ „To je moc dobře. Chtěla jsem tím jen říct, že je vážně nemocná.“ Udiveně jsem zvedla obočí a pomyslela si: Tak to mám pro vás novinku, sestři, všichni pacienti tu jsou vážně nemocní. Nahlas jsem však řekla: „Ale teprve dorazila.“ „Nechali si ji v nemocnici dlouho, déle, než bývá zvykem. Předpokládám, že doufali, že ještě dojde k nějakému zlepšení.“ Vypadala upřímně. Dostala jsem pocit, že se jí můžu otevřeně zeptat: „Jak dlouho si myslíte, že…“ „To nevím.“ No, možná tak upřímná nebyla. „Přijdete zítra?“ To si pište, že přijdu, sestro Smrťáková. Sluneční světlo venku mi připadalo příliš jasné a byla jsem z něj celá zmatená. Chvíli jsem seděla v autě a tupě zírala na čelní sklo. Hlavou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517515
100
b e t h
m i l l e r
•
ž e n a
,
k t e r á
z a č a l a
ž í t
se mi honil slib, který jsem mamce dala. Nedodržím ho kvůli sobě. Veškerá zvědavost, kterou jsem kdysi cítila, byla tatam. Udělám to kvůli mámě. U Iaina v bytě si on a Emmie malovali chodidla na izolepou přilepené archy papírů, které se v řadě za sebou vlnily jako řeka. „Iaine, já nevěřím vlastním očím,“ užasla jsem. „Netušila jsem, že se pod tím chladným zevnějškem skrývá bavič dětí.“ Emmie ke mně docupitala a její bosé nohy zanechávaly na dřevěných parketách červené a fialové otisky. Zvedla jsem ji do náruče a ona mi okamžitě zašpinila džíny. „Je to něco jiného, když jde o tvoje vlastní dítě, že?“ prohodil Iain, který se opatrně postavil na čtvrtku papíru. „Nikdy bych neřekl, že mě tyhle hry budou bavit, ale s ní je to hrozná psina.“ Kalhoty měl vyhrnuté až ke kolenům a ruce a obličej umazané od barvy, ale přesto mě poprvé po osmnácti měsících začal přitahovat. Máma měla teorii, že bylo jen otázkou času, než se s Iainem dáme zase dohromady. Pitomost, že? Já se totiž od našeho rozchodu hodně změnila. „Dáš si čajdu?“ zeptal se a ten dobře známý výraz, který jsem už dlouho neslyšela – Emmie ještě rychlovarnou konvici používat neuměla – ve mně vyvolal příjemné vzpomínky. „Jasně.“ Popadl štos čtvrtek a cestou do kuchyně pokládal před sebe jeden papír po druhém, aby nezašpinil podlahu. Jeho snažení bylo trochu zbytečné, jelikož Emmie zaťapkala parkety všude kolem. Když už nic, tak mě alespoň to rozesmálo. „Jak to tam vypadalo? Ponuře?“ zeptal se, když plnil konvici vodou. „Ne, vlastně docela hezky. Všichni se tam pořád usmívají.“ Posadila jsem se ke stolu, který jsme kdysi společně vybrali v Ikee, ale který zůstal jemu. „Přesto mě to moc mrzí. Musíš toho mít teď plnou hlavu.“ Zmocnilo se mě nutkání mu povědět, o co mě máma požádala. Zvykla jsem si však se mu s ničím nesvěřovat, a tak jsem
Ukázka elektronické knihy