viděl. Vůbec jsem netušil, jak daleko jsem od země. Proto jsem dopadl vzpřímený jako nějaký politováníhodný pitomec, prkennější než oštěp, ani jsem nepokrčil kolena. Chtěl jsem být jako střela a jako na potvoru, když jsem se proměnil ve střelu, dopadl jsem zase jako oštěp. Při dopadu jsem si poranil páteř. Zkroutila mě bolest, kterou si nechci ani připomínat. S tváří přitisknutou k zemi jsem slyšel kousek od sebe hady, vzpomínám si, ‚ssss, ssss‘! Nepochybně se svíjeli na mokré, suché a mrholením zvlhčené trávě. A já se nemohl ani zvednout…! Několik hodin jsem se nemohl vůbec postavit na nohy. Dodnes nechápu, že mě hadi neuštkli. Když se mi konečně podařilo překonat bolest, postupně jsem se zvedl a přemýšlel: nebylo jiné řešení než jít dál, neměl jsem sílu vylézt na jiný strom. Šel jsem a šel v temnotě, nohama jsem prozkoumával stezku před sebou, abych nezapadl do pralesa, hledal jsem pevnou půdu, zkoumal jsem tvrdost vyšlapané stezky, vyhýbal jsem se pružnosti zatravněných ploch, které by mě nezavedly nikam. Tvář se mi při chůzi obalila pavučinami. Po pár hodinách jsem se unavil, bezděčně jsem usnul opřený o kryškovec, který silně a krásně voněl. Tam mě kousl vampýr, sem do paže. Vzbudil jsem se čistou náhodou. Protože zdejší vampýři nedělají hluk, neprozradí je křídla ani kousnutí: nejprve tě umrtví slinami a nemusí ani tvou krev sát, slinami ti zároveň vstříknou protisrážlivou látku a krev vytéká sama od sebe, aniž bys něco cítil. Naštěstí jsem se probudil znovu díky tomu, že se mi zdálo o Juanu Gonzálezovi. Zdálo se mi, že jsem byl ve vzduchu, vznášel jsem se na hranici pádu a zem byla dole, hodně daleko, Juan González se vynořil zpoza slunce a zavolal na mě: ‚Musíš jít dál,‘ a postrčil mě pravou, úplně teplou rukou, byla jako květ tzangapilly. Když jsem ucítil jeho ruku, nechápavě jsem se celý vyděšený probudil. Pokračoval jsem v chůzi, svíral jsem smáčený rukáv, košili horkou od krve. O kus dál jsem objevil světlejší místo uprostřed temnoty, temný prostor plný malých stojatých světýlek, které mě probodávaly jako oči mrtvých. Světlušky neboli ayañawis, oči mrtvých, to být nemohly: neblikaly. Zor98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517512