viděl. Vůbec jsem netušil, jak daleko jsem od země. Proto jsem dopadl vzpřímený jako nějaký politováníhodný pitomec, prkennější než oštěp, ani jsem nepokrčil kolena. Chtěl jsem být jako střela a jako na potvoru, když jsem se proměnil ve střelu, dopadl jsem zase jako oštěp. Při dopadu jsem si poranil páteř. Zkroutila mě bolest, kterou si nechci ani připomínat. S tváří přitisknutou k zemi jsem slyšel kousek od sebe hady, vzpomínám si, ‚ssss, ssss‘! Nepochybně se svíjeli na mokré, suché a mrholením zvlhčené trávě. A já se nemohl ani zvednout…! Několik hodin jsem se nemohl vůbec postavit na nohy. Dodnes nechápu, že mě hadi neuštkli. Když se mi konečně podařilo překonat bolest, postupně jsem se zvedl a přemýšlel: nebylo jiné řešení než jít dál, neměl jsem sílu vylézt na jiný strom. Šel jsem a šel v temnotě, nohama jsem prozkoumával stezku před sebou, abych nezapadl do pralesa, hledal jsem pevnou půdu, zkoumal jsem tvrdost vyšlapané stezky, vyhýbal jsem se pružnosti zatravněných ploch, které by mě nezavedly nikam. Tvář se mi při chůzi obalila pavučinami. Po pár hodinách jsem se unavil, bezděčně jsem usnul opřený o kryškovec, který silně a krásně voněl. Tam mě kousl vampýr, sem do paže. Vzbudil jsem se čistou náhodou. Protože zdejší vampýři nedělají hluk, neprozradí je křídla ani kousnutí: nejprve tě umrtví slinami a nemusí ani tvou krev sát, slinami ti zároveň vstříknou protisrážlivou látku a krev vytéká sama od sebe, aniž bys něco cítil. Naštěstí jsem se probudil znovu díky tomu, že se mi zdálo o Juanu Gonzálezovi. Zdálo se mi, že jsem byl ve vzduchu, vznášel jsem se na hranici pádu a zem byla dole, hodně daleko, Juan González se vynořil zpoza slunce a zavolal na mě: ‚Musíš jít dál,‘ a postrčil mě pravou, úplně teplou rukou, byla jako květ tzangapilly. Když jsem ucítil jeho ruku, nechápavě jsem se celý vyděšený probudil. Pokračoval jsem v chůzi, svíral jsem smáčený rukáv, košili horkou od krve. O kus dál jsem objevil světlejší místo uprostřed temnoty, temný prostor plný malých stojatých světýlek, které mě probodávaly jako oči mrtvých. Světlušky neboli ayañawis, oči mrtvých, to být nemohly: neblikaly. Zor98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517512
ničky tygrů v takovém množství také ne. Vyděsil jsem se. Polekal jsem se a okamžitě jsem svůj strach ovládl. Pokud vycítí strach, zabijí mě. Natáhl jsem ruku k nejbližším světýlkům, nepohnula se. Dotkl jsem se jich: byly to kmeny. Zhluboka jsem si oddechl a ulevilo se mi: byly to mechy rostoucí ve vlhku mrtvých stromů, mech, který ve dne nestojí za pozornost, ani si ho nevšimneš, ale v noci září víc než sto žárovek. Odhodlaně jsem šel dál, pořád jsem nohama naslepo prozkoumával půdu. Narazil jsem na potok, napil jsem se jako šílený a svalil se na trávu. Vtom jsem si uvědomil: když půjdu pořád podél potoka, řekl jsem si, dříve či později narazím na velkou řeku. A když se dostanu k velké řece, mám vystaráno. Nějaký pocestný, nějaký rybář mě určitě zachrání. Vlezl jsem do vody a začal jsem kráčet uprostřed koryta po kamenech. Byl jsem tak zmatený, že když jsem chtěl zjistit směr toku, místo abych pustil po vodě nějaký list, utrhl jsem kus látky a položil jej do vody. Nic jsem neviděl. Když jsem se dotkl cáru látky, která odplula kousek stranou, a pohlédl na své prsty, poznal jsem, kterým směrem potok teče. Tak jsem šel až po pás ve vodě, chvílemi ponořený pod vodou. Šel jsem pořád dál, až jsem uslyšel kousíček před sebou hukot Ucayali. Šel jsem co nejrychleji, když jsem ucítil, že se potok zastavil. Ten nešťastný potok se zarazil několik mil před řekou, rozlil se do obrovské bažiny! Nedal se přejít. Vybavilo se mi navíc, že bažiny bývají plné zmijí. Vzpomněl jsem si, že ve všech říčkách, ve všech potocích této oblasti, i v těch nejužších tocích včetně toho, kde jsem pobýval, sídlí smrtelně jedovatá malá černá zmije, které se říká naka-naka. A kromě toho ještě větší a hroznější had yaku-jergón! Snažil jsem se nedat najevo strach a začal jsem se vracet potokem zpět. Celé hodiny jsem znovu bojoval s proudem a zdálo se mi, že mě každou chvíli zabije nějaká zmije. Konečně jsem došel na mýtinu, vylezl jsem z potoka a zhroutil se na trávu, vzdal jsem to. Už nemůžu dál, řekl jsem si. Vlastně ne. Mám to popletené. To, co jsem ti teď vyprávěl, se stalo o pár dní později, sedmou noc. Ať si mě sežerou, bestie, řekl jsem si a zapomněl sám na sebe. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517512
V té chvíli mi přišel na mysl můj kmotr. Don Javier. Jasně jsem si vzpomněl, že mi jednou řekl: ‚Hochu, až budeš mít někdy problémy, usilovně na mě mysli, rozhodně mě zavolej a já ti pomůžu.‘ Zavřel jsem oči a začal jsem ho volat. Dlouho jsem tak setrval s přimhouřenýma očima na trávě a volal jsem ho. Nic jsem necítil, nic jsem neslyšel, žádné znamení. Otevřel jsem oči. Nic. Zvedl jsem hlavu. Tehdy jsem prozřel! V tu chvíli jsem spatřil skrz střechu z větvoví, které se splétalo nahoře nade mnou, nad obřími stromy záplavu žlutých světýlek připomínajících petrolejky. To musí být krajané, vzpružil jsem se, určitě zavěsili lucerny na vrchol nejvyšší lupuny, abych se mohl zorientovat. Vykročil jsem směrem k lampičkám! Když jsem za chvíli vyšel na další mýtinu, prohlédl jsem si to lépe: nebyly to lampičky. Byl to měsíc, který prosvítal vysokánsko nad větvemi. Proklatý měsíc, zvolal jsem při vědomí, že to, co jsem viděl, nebyl skutečný měsíc, ale jeho odraz v mé duši, odraz lampiček, bylo to jen to, co jsem v očekávání toužil spatřit. Složil jsem se už jednou provždy na trávu. Ale právě tam mě zničehonic napadlo, že don Javier ve mně vyvolal víru, že to jsou lucerny, znamení, lampičky, abych se vydal jejich směrem. A tak jsem se nabuzený tou pitomou iluzí vydal směrem k měsíci. Nebyla to ovšem žádná pitomá iluze. Byl to měsíc mého kmotra, jenž mi osvětloval stezku, jenž mi ukazoval stezku. Nešel jsem nazdařbůh. O něco dál mě zarazil smích. Přicházel zleva a zněl zcela jasně. Byl to smích dona Javiera! Tehdy jsem se odchýlil od stezky vedoucí směrem k měsíci. Byl úplněk. Nejspíš se nikdy nedozvím, proč měsíc na obloze tolik zářil, vždyť to nebylo jeho období. Taky se nedozvím, proč jsem ho vůbec neviděl předešlou noc a ani poté. Vydal jsem se uzounkou cestou doleva. V tuhle hodinu, podivil jsem se, v tuhle hodinu kmotr slaví, určitě je s nějakou dívkou! Tyhle myšlenky mi probíhaly hlavou a zapomněl jsem, že kmotr tady nemůže být, protože mě čeká v Pucallpě. Ačkoli jsem celé dny nejedl ani nespal, sedm dní jsem se postil jako šaman, živil jsem se pouze kousky banánu a vodou z po100
Ukázka elektronické knihy