„Já včera jednoho viděl,“ povídá nějaký stařík. „Byl pod sněhem.“ Kolem něho se okamžitě rozhostilo ticho. Stařík se vrátil z jedné vesnice v horách. Při oblevě tam roztál starý ledovec a objevila se kostra dinosaura. Ta zvěst se roznesla po celé vsi. „Jdeme se podívat na dinosaura!“ Všichni se rozeběhli do hor a já s nimi. Když jsme překonali kamennou suť, vyvrácené kmeny, bahno a kostry ptáků, otevřela se před námi kotlina. První tenká vrstva lišejníků už zbarvila holé skály zbavené ledu do zelena. Uprostřed ležela kostra obrovského dinosaura. Vypadal, jako kdyby spal, krk se mu prodloužil o mezery mezi obratli, ocas se dlouze vinul. Hrudní koš se mu vypínal jako plachta, a když do plochých latěk žebroví zadul vítr, zdálo se, že uvnitř ještě tluče neviditelné srdce. Lebka ležela v nepřirozené poloze s tlamou otevřenou jako v posledním výkřiku. Nováci k němu běželi s radostným pokřikem. Když se přiblížili k hlavě, měli pocit, že na ně prázdné oční důlky upřeně hledí. Mlčky zůstali stát pár kroků opodál. Pak se otočili a začali se zase hloupě veselit. Stačilo by, kdyby jeden z nich přešel pohledem od kostry ke mně, když jsem tam nad ním stál a rozjímal, a určitě by si všiml, že jsme stejní. Ale nikdo to neudělal. Ty kosti, ty tesáky, ty vražedné končetiny hovořily už nesrozumitelným jazykem, nikomu nic neříkaly, zbyl jen vágní název, bez dosahu do přítomnosti. Pořád jsem se díval na tu kostru, na toho otce, bratra, někoho jako já, na sebe sama. Poznával jsem své bezmasé končetiny, svůj obrys vtištěný do skály, všechno, čím jsme byli a už nejsme, naši vznešenost – naše viny, naši záhubu. Teď mají tyhle ostatky posloužit novým nevšímavým dobyvatelům planety jen jako určitý bod v krajině, čeká je osud jména „dinosaurus“, z něhož se stal jen nezřetelný zvuk bez významu. To jsem nemohl dopustit. Všechno, co se týká pravé povahy dinosaurů, musí zůstat utajené. V noci, když nováci spali kolem
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517508