Foto archiv autora
Nová jména
Staré jabloně hoří v barelu zeleným plamenem Jakub Caha
I.
II.
III.
Nejprve se začaly prodírat zuby. Kolem pak vyrostly pruhy žita, železniční tratě a osiky shazující ve větru stuhy z vlasů. Jezdili jsme po nich pak vlaky za náhodné lístky. Z polí jsme kradli zeleninu a vařili z ní polévku pod širým nebem na písčité pláži. Voda byla černá a teplá, místy prosvítaly medúzy. Mezi zuby prochází oblaka, prohání se koně a roznáší do půdy semínka. Bez lidí pak rostou divoké olše, břízy, rezavé vlasy a vůně kůže. V dutinách se napnuly mosty, mezi lesy blány, pavouci utkali v noci šlachy.
Z maringotek stoupal kouř. On měl podšitý plášť chmýřím, zvenčí z kopřivy, déšť z něj padal ostrými proudy. Potkal se se smrky, šišky byly pevné a kmeny se semkly nahusto. Mluvili spolu pomalu, dotykem kůže a závratě hloubky temné zeleni ve větvích. Tu a tam do vřídla vlétne vrabec. Ztrácí se a nevrací, po hladině se plazí kouř had ve zvuku bubnů. V kořenech se nesl velký stesk, proudil z polí plných mrtvých, svlečených těl. Jsou vyskládána podél nádraží. Půda je zjizvená pásy, těžká technika rozbila celé kmeny, utišila píseň, zhasila oheň.
Než zapadlo slunce června, přešel pak borůvčím a vysokou zlatou trávou do závětří dubů, včel a borovic. Na hoře Hoře našel u doubku života — proudili po něm drobní živí a skála, jež ho kotvila, tančila v pruzích žluté, šedé, oranžové a černé — našel vratidlo. Na zmijí kameny pak musíš upevnit lebku lišky. Až po nich polezeš, neboj se, jak se otřásají i s horou a duněním probouzí hady. Vyškrabal se ještě výš ke kamenné stráži. Korunami stromů pak vyslala zprávu — šum naplňující chladným teplem, jsi tak lehký, netrváš, nic než teď není.
Všude páchne diesel, pryskyřice se v horku vsakuje do půdy.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517384