Temné blues v New Orleans
andělů. Nakonec jsme dorazili k jednomu, který vypadal spíš jako malý domeček z cihel s poškrábanou omítkou. Důvodem poškození bylo obrovské množství vyškrábaných tří X nebo možná tří křížků, jaké měli na sobě chlápci, co zabili Lacroixe. U hrobky stáli čtyři chlápci a dvě ženy. Muži měli v rukou mačety, ženy ne. Zato obě zářily tím bílým světlem. Ale tak zvláštně, jako by se světlo samotné objevovalo kdesi na jejich pozadí. Jeden z mužů mačetou rozsekal dvě zombie a z té jedné zrovna dělal sushi. K dokonalosti chyběla jen rýže. „Máte tu koncert, Mademoiselle Charlotte?“ Zpěvačka se na mě úkosem podívala. Teprve teď jsem si všiml, že měla ruce od hlíny, omítky a cihlového prachu. Hrobka, u níž jsme stáli, byla probouraná – kladivy. Ta ležela u nohou paní Brigitty. Té, co pila pálivý rum s papričkami. „To je hrob Marie Laveau, že? Byla to mocná čarodějka vúdú. Kdysi jsem z něj získal kus hlíny od magických překupníků. Mocná magická ingredience. Co tu děláte?“ Zatímco jsem se ptal, naznačil jsem dvěma vojákům, aby nemířili na partičku s mačetami. Živí lidé pro nás nepředstavovali nebezpečí. „Hledáme její kosti. Ale ty mrchy si je odnesly,“ vysvětlila Charlotte. „Mrchy?“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517202
František Kotleta
„Takzvané královny vúdú – Laveau, Dédé a Saloppe.“ „Dédé, to mumlaly zombie…!“ Jo, Hannah měla pravdu, nebylo to dédédédé, ale Dédé, Dédé, zatraceně. „Pan Lacroix vás chtěl zachránit, ale sotva jsme unikli,“ řekl jeden z černochů s mačetami. „Ten výstřel v bažinách?“ „Ano, to byl on,“ odvětila Charlotte, jako by to vše vysvětlovalo. Mně v tu chvíli ale unikalo opravdu hodně souvislostí. Nebyl ovšem moc čas je řešit. Zombie nás dokonale obklíčily a stahovaly se k nám. Asi padesát metrů od nás se zastavily. To už jsme utvořili kolem hrobky dokonalý kruh. Ne nadarmo mě napadlo, že jsme jako generál Custer u Little Big Hornu. Akorát žádný Jim Bridger neměl v noci sen. Zombie se pomalu rozestoupily. A mezi nimi kráčely tři černošky. Vysoké, statné, vznešené. A mrtvé. Byly to přízraky. I když možná jen napůl. Necítil jsem magii, ale stačilo se na ně podívat. Chvíli vypadaly skutečné, chvíli jako by se kontury jejich obrysů rozplývaly v temnotě. A zombie šeptaly – Dédé, Lavó, Salópé. „Nestřílejte. Ne na ně. Těmhle projektily neublíží,“ zašeptal jsem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517202
Temné blues v New Orleans
„Váš čas skončil, Charlotto. Nechám tě žít, ale dáš mi to, co máš.“ Myslím, že žena, která mluvila, byla Marie Laveau. Četl jsem její životopis, studoval její příběh. Mocná královna lousianského vúdú, žena, která u jezera Pontchartrain pořádala obří rituály s bubny, ohni a stovkami nahých tanečnic. Za svého života byla mocnější než louisianský guvernér. A možná i bohatší. Podíval jsem se na Charlottu s Brigittou. Mezi černými muži jejich bělost zářila o to víc díky světlu, které z nich záhadně vycházelo. Dvě bělošky a tři černošky na sebe vyzývavě hleděly, jako by se znaly stovky let. A dost možná že znaly. Jeden z černochů vztekle máchl mačetou. Marie Laveau se na něj usmála. „Guede Nibo. Kdysi jsem ti sloužila, ale i tvůj čas skončil.“ Ucítil jsem magii. Překvapilo mě to, ale byla tak silná, že ji podle všeho cítil každý. Černoch se vznesl do vzduchu. Charlotte něco vykřikla, ale její bílé světlo zmizelo. Guede Nibo zachroptěl. Jeho končetiny se utrhly od těla a odletěly do čtyř světových stran. Na nás všechny vystříkla jeho krev. Trup s hlavou dopadly na zem. „Ale kurva,“ zaklel jsem. Marie Laveau spadla vyčerpáním k zemi. Na okamžik se její přízrak rozmlžil, zamihotal ve
99
Ukázka elektronické knihy