Mlčky sjeli výtahem do přízemí a vyšli prosklenými dveřmi na dvorek. Byl malý, kruhový, opatřený lavičkou a automatem na kávu, popelníkem a záhonem s maceškami. Juka si koupila plechovku latte a posadila se vedle Tojamy na lavičku. Tojama vytáhl z náprsní kapsy krabičku s cigaretami, jednu si strčil do pusy a vytáhl sirky. Zapálil si, potáhl kouř do plic a potom vydechl. Rty měl užší než Masato. Juku v ten moment napadlo, jaký by to asi byl pocit takové rty políbit? Pak, zaskočená vlastní myšlenkou, rychle strhla pohled do květinového záhonu. „Nechci být dotěrný,“ ozval se Tojama „ale můžu se zeptat, co se vám stalo s nohou? Zprvu jsem myslel, že jste po nějakém akutním úrazu, ale zdá se, že o holi chodíte dlouhodobě.“ „V šestnácti mě srazilo auto,“ odpověděla. „Myslím, že už ji nikdy neodložím.“ „To mě mrzí.“ „To nemusí,“ pokrčila rameny. „Má to i své výhody.“ „Například?“ „Například mě lidé pouští sednout ve vlaku.“ „To je jistě k nezaplacení,“ zasmál se Tojama. Všimla si, že má pod levým okem drobnou pihu. „Přečetl jsem si Kam letíš, motýle,“ pokračoval. „Když jste minule říkala, že je dobrá. Je to vážně moc pěkné. Obzvlášť ten poslední verš. Jde z toho taková zvláštní tíseň, nemyslíte?“ „Pokud si dobře pamatuji,“ pokusila se Juka rychle rozpomenout na zbytky přednášek, které jí ulpěly v paměti, „tak většina vědců, kteří se Tókokuem zabývají, spatřují v tom motýlovi něco jako předzvěst smrti.“ „To se není čemu divit, když autor zemřel tak mladý. A ještě se jednalo o sebevraždu. Pětadvacet let, že?“ povzdechl si Tojama. „Taková škoda mladého života. Ale víte, co? Já mu docela závidím.“ „Že umřel?“ vyděsila se Juka. „Ne. Že tu toho po něm tolik zbylo.“ „No, ono toho zase tak moc nezbylo…“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517198