Je to dar bohů „Ona za to nemůže,“ ozvala se Nadja. „Všecko vám vysvětlím, ale ne teď a tady. Musíme se připojit k vám. Večer u ohně si povíme víc.“ „Děje se něco v osadě?“ zeptal se s obavou Khan. „Neděje se nic. Tedy kromě toho, že dvě kikimory šoustaly jako zběsilé se šesti chlapy najednou, že Nimrod jich už měl plné zuby a těm chlapům napařil dvojité hlídky, aby se nenudili, že těm kikimorám zakázal, aby se veřejně producírovaly nahaté, tak kromě toho se vážně neděje nic.“ „Já tě znám,“ ozval se náhle Valdomar a třeštil zrak na moru. „Před několika lety jsi sloužila u Marobuda. Ale… říkalo se, žes padla v bitvě.“ „Lidé toho napovídají,“ zasmála se Nadja. „Jo, slízla jsem to pořádně, ale dostala jsem se z toho. Jak vidíš, jsem živá a zdravá. Můžeme se tedy připojit?“ Valdomar s povzdechem přikývl. Proti Nadje nic neměl, zato vrhal nejisté pohledy na mladičkou kikimoru, jež ho počastovala zubatým úsměvem. „Vážně není nebezpečná?“ pošeptal Kroaně. „Je to skoro ještě děcko.“ „A děti jsou nebezpečnější než dospělí?“ opáčila ironicky. „Jsou… nevyzpytatelnější.“ „Ona nepije lidskou krev,“ vložil se do hovoru Khan. „Je vážně úplně neškodná. A teď dovol, musím si s nimi promluvit.“ Odvedl Nadju a Inanu stranou. Kroana se nepřipojila, avšak rozhovor slyšela, přestože se vaper snažil mluvit potichu. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517134