Je to dar bohů „Ona za to nemůže,“ ozvala se Nadja. „Všecko vám vysvětlím, ale ne teď a tady. Musíme se připojit k vám. Večer u ohně si povíme víc.“ „Děje se něco v osadě?“ zeptal se s obavou Khan. „Neděje se nic. Tedy kromě toho, že dvě kikimory šoustaly jako zběsilé se šesti chlapy najednou, že Nimrod jich už měl plné zuby a těm chlapům napařil dvojité hlídky, aby se nenudili, že těm kikimorám zakázal, aby se veřejně producírovaly nahaté, tak kromě toho se vážně neděje nic.“ „Já tě znám,“ ozval se náhle Valdomar a třeštil zrak na moru. „Před několika lety jsi sloužila u Marobuda. Ale… říkalo se, žes padla v bitvě.“ „Lidé toho napovídají,“ zasmála se Nadja. „Jo, slízla jsem to pořádně, ale dostala jsem se z toho. Jak vidíš, jsem živá a zdravá. Můžeme se tedy připojit?“ Valdomar s povzdechem přikývl. Proti Nadje nic neměl, zato vrhal nejisté pohledy na mladičkou kikimoru, jež ho počastovala zubatým úsměvem. „Vážně není nebezpečná?“ pošeptal Kroaně. „Je to skoro ještě děcko.“ „A děti jsou nebezpečnější než dospělí?“ opáčila ironicky. „Jsou… nevyzpytatelnější.“ „Ona nepije lidskou krev,“ vložil se do hovoru Khan. „Je vážně úplně neškodná. A teď dovol, musím si s nimi promluvit.“ Odvedl Nadju a Inanu stranou. Kroana se nepřipojila, avšak rozhovor slyšela, přestože se vaper snažil mluvit potichu. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517134
Zdeněk Žemlička „Budeme mluvit teď a tady. Co tady děláte?“ zeptal se přísně. „Přesněji řečeno… co tady děláš ty, Inano? Nadja si může chodit, kam se jí zlíbí, ale ty…“ „Odpusť, otče,“ odpověděla pokorně vaperka, „ale musela jsem. Slyšela jsem hlas… a ten mi přikázal jít za tebou.“ „Jaký hlas?“ zamračil se Khan. „Ten, co občas slýchám. Hlas Urozeného.“ Vaper bezradně rozhodil rukama. Nyní už k nim Kroana přistoupila a s ní i Lilit. Khan pohlédl na Lilit a zavrtěl hlavou. „A tohle slyším pořád,“ zavrčel. „Co o tom soudíš, Kroano?“ „Já? Já přece nejsem její matka.“ „Ptám se tě na radu. Co když jí ten hlas začne přikazovat hovadiny?“ „A kdy jí přikázal nějakou hovadinu? Pokud vím, zatím…“ Khan mlčel. Vzpomněl si na případ z počátku léta, kdy Inana varovala tři kopáče, aby nelezli do štoly, že hrozí nebezpečí. Dva ji poslechli, třetí ne. Štola se zhroutila a nešťastníka zasypala. Připomněl si také událost, kdy se čtyři ženy chystaly do lesa sbírat ostružiny a Inana jim řekla, aby nechodily k Modrému vrchu. Dvě poslechly, dvě nikoliv. Ty, které se tam přes varování odebraly, napadl kanec. Naštěstí vyvázly jen se zraněním, avšak strávily noc na stromě. Přišel k nim Valdomar. „Vážně bychom měli vyrazit,“ řekl. „Den cesty odtud je místo, kde chceme přenocovat. Bezpečné 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517134
Je to dar bohů místo. Rád bych tam dorazil ještě za světla a už jsme se zdrželi dost.“ Khan pouze přikývl a nasedl na koně. Za chvíli už pokračovali v cestě. Kupec však zůstal s nimi. Pořád vypadal ustaraně. „Moji lidé mají strach,“ zamumlal. „Z čeho?“ zeptala se Kroana. „Z Inany?“ „Ne. Z tebe. Lépe řečeno, z toho, co máš na sobě. Co je to za kouzla?“ „Kouzla?“ vložila se do toho Nadja. „Já už viděla mnoho kouzel, ale nic podobného. To, co nosí Kroana, nikdy nikdo ve světě lidí neviděl. To není kouzlo, Valdomare. Je to dar bohů.“ Kupec vytřeštil oči, avšak jeho ustaraný výraz pomalu mizel. „Pověz to svým lidem, Valdomare,“ pokračovala mora. „Je to dar bohů.“ „Cherubíni přece nejsou bohové,“ ozvala se tiše Inana, když kupec odcválal. „Je jenom jeden… ten Nejvyšší.“ „To já přece vím, kikimoro,“ usmála se Nadja. „Ale jak to mám vysvětlit někomu, kdo zná a uctívá jenom své bůžky? Věř, že to přinese dobrý výsledek.“ Měla pravdu. Brzy se nálada mezi Valdomarovými lidmi změnila. A tato změna s sebou přinesla i víru v dobrý průběh celé cesty a naději ve šťastný návrat. Chmury z čela kupce také zmizely. Před setměním dorazili k místu, kde Valdomar obvykle tábořil. Byla to pobořená a vypálená tvrz. Kroana znala to místo a Khan také. Dům sice vyhořel, ale palisáda zůstala zachována a brána také. Kupcovi 99
Ukázka elektronické knihy