Čepel Azylu
zatímco nám monstra trhají střeva, pomyslel si Benedikt, ale odolal a nahlas to neřekl. „Dobře. Prozatím to prohlásíme za kolektivní úspěch.“ „Až na to, že to úspěch není,“ zkazil jim radost Teodor. „Místo abychom zdejší duchy šetrně odekleli, tak jsme je zmlátili a vymítali tím nejbrutálnějším vymítacím kladivem, jaké znám.“ „Jo. Máš pravdu. Jane bude asi pěkně naštvaná,“ povzdechl si starší bratr. „Můžeme jí lhát?“ nadhodila Doña Mireya. „No jako… můžeme,“ zamumlal Benedikt. „Je to duch omezený na určité místo, nemůže si sem zajít. A i kdyby mohla, teoreticky nemá jak zjistit, co jsme tu přesně prováděli. Ale nedělal bych to.“ „Jenže my ty informace potřebujeme. A je to jenom monstrum,“ namítla lovkyně. „Když ji obelžeme, tak to ani nebude hřích.“ Teodor neříkal nic. Neoponoval jí, ale ani se nepřidal. Benedikt a Yissl si vyměnili pohledy. Nastal čas jít s pravdou ven. „Víš, já jsem technicky vzato vlastně taky monstrum,“ řekla Yissl. „Kdyby toho nebylo, byla bych už mrtvá.“ Přejela si dlaněmi po nezraněné hrudi a bocích, na nichž ulpělo jen trochu prachu. Doposud si nenašla čas se obléknout, noční chlad ji netrápil. „Cože?“ vyjekla Doña Mireya. „Myslela jsem, že máš prostě nějaký opravdu mocný amulet nebo tak něco…“ „Moje tělo se samo opravuje. Jsem golemka. Stvořil mě Šlomo ibn Gabirol.“ „Ten básník…? Tady v Málaze?“ 97
TISK_Cepel_azylu_VNITREK_3.indd 97
30.09.2022 12:20:21
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517132