Debbie Johnsonová
„No, to dokážu pochopit, děvče. Některé věci zkrátka jsou moc velké a ošklivé na to, aby se z nich člověk vzpamatoval. Zdá se ti, že už jen tím, že by ses o něco takového pokoušela, bys zradila tu památku.“ Přikývnu a znovu si uvědomím, že jsem přinesla kousek quiche i dortu pro jejího dávno zesnulého přítele. Ne, ani Edie se ze své osobní tragédie úplně nevzpamatovala – ale zřejmě přišla na způsob, jak žít dál. Možná bych to její řešení úplně nemusela přebírat. Ale možná je právě tohle ten důvod, proč mi ji osud postavil do cesty – bude mou duchovní průvodkyní po pokaženém, ale i tak žitelném životě. „Copak se ti stalo, jestli se tedy můžu zeptat?“ zeptá se tiše a pohodlně se opře v křesle, aby mi dopřála dost prostoru. „A klidně mě můžeš okřiknout, abych si hleděla svého.“ „Ne, ne, to je dobré… možná si o tom s někým potřebuju promluvit. A co by se vlastně mohlo stát horšího, že?“ Po téhle otázce Edie povytáhne obočí, což mě rozesměje. Ale zároveň pláču. Obojí naráz, což je dost matoucí. „Stalo se to, když mi bylo sedmnáct,“ vysvětluju a dívám se k oknu, které míří na hlavní ulici vedoucí přes celou vesnici. Možná se dokážu přinutit, abych jí o tom vyprávěla, ale rozhodně se přitom na ni nedokážu dívat. Zvládnu to, jenom když nějak budu předstírat, že nahlas mluvím do prázdné místnosti. Tak se dívám ven na padající sníh a kolemjdoucí, kteří se choulí do zimních kabátů. „Bylo mi teprve sedmnáct a byla jsem hrozně zamilovaná. Tak jak se člověk zamiluje jenom v tomhle věku – naprosto, úplně a totálně. Vždycky jsem byla tak trochu… no, diplomaticky řečeno ‚náročná‘. Nikdy jsem nedělala, co jsem měla, i když to náhodou bylo něco, co jsem i dělat chtěla… jako bych přirozeně šla proti proudu. Vždycky 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517110