Pro ilustraci přidávám ještě výrok šéfredaktorky Pravého domácího časopisu, která spíše ironicky mluví o škatulkování alternativního a konzumního životního stylu a stereotypech spojených s eko bio ženami, ale přiznává, že osm z následujících deseti bodů pro ni nejspíš platí: (…) to jsme my, holky, co doma nemáme televizi, kompostujeme, vlasy si barvíme jen přírodní barvou a myjeme žitnou moukou, na nohou nosíme květované bosoboty, na facebooku sdílíme filmečky o duchovním růstu, máme biobavlněná trička s logy na ochranu zvířat a ručně vyráběné náušnice, děláme zdravé pomazánky z lokální zeleniny, půjčujeme si knihy Jaroslava Duška, trochu jedem v tantře, jsme chápavé a tolerantní k názorům druhých a jsme takové – hodné.78
I zde se propojují všechny čtyři hlavní principy: udržitelnost, zdraví, DIY i spiritualita. V následující části se budeme věnovat především principu „eko“ s při hlédnutím k dalším aspektům životního stylu. Udržitelný životní styl je re lativní pojem a je třeba ho specifikovat pro určité prostředí a čas. Environ mentálně příznivý životní styl má mnoho podob a často se váže na lokalitu (Akenji, Chen 2016). Eko aspekt v eko bio subkultuře není jedinou formou, která se v Česku v současnosti projevuje. Udržitelný životní styl se prakti kuje v různých prostředích a je spojen s určitou formou jednání, hodnot a praktik. I do klasických hudebních subkultur mládeže udržitelné způsoby života pronikly. Například hipsteři si oblíbili etické spotřebitelství eko, bio a fair trade výrobků (Daniel, Řídký 2017). Ačkoli je hipsterství typicky měst skou subkulturou, přenáší prvky přírody do urbánního prostředí, například v podobě komunitních zahrad, spotřeby výrobků lokálních, eko, bio a fairtradových, řemeslné a domácí výroby a obecně nadšení pro zdravý životní styl (Malíčková 2019: 60, 65). Také punková subkultura a zejména subkultura straight edge (hardcore punková subkultura, která odmítá drogy a alkohol) jsou do značné míry charakterizovány vegetariánstvím a veganstvím (Ku mová 2018). Udržitelný životní styl se ale především spojuje s environmen tálními hnutími a aktivisty, kteří se zaměřují na prosazování environmen tálních témat. Zahraničních studií existuje k tématu řada, například Dave Horton (2003) při zkoumání environmentálních aktivistů v Británii pouka zoval na rozpory jejich udržitelného života nebo Laura Portwood-Stacerová (Portwood-Stacer 2013) sledovala, jak anarchističtí aktivisté kombinují pro testní strategie s politikou životního stylu ve své každodennosti. V rámci čes kého radikálně ekologického hnutí vykrystalizovaly například v organizaci 78
Pravý domácí časopis (4/2016: 1).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517012
Hnutí Duha v první polovině 90. let dva proudy, jeden spíše městský, orien tovaný na životní prostředí a sociální aspekty, a druhý zaměřený na ochranu přírody, divočinu a venkov. Tyto myšlenkové směry souvisely také s životním stylem aktivistů. „Venkovský proud“ upřednostňoval skromný způsob života na vesnici ve stylu „pestrých“ podle Hany Librové a pojil se s určitým typem víry, často křesťanstvím. Inspiroval se v budování soběstačných komunit, de centralizaci, životě v souladu s přírodou a návratu k tradičním hodnotám (Novák 2017: 302–310). Shrnutí V Česku se zejména v desátých letech 21. století rozvíjel kulturní prostor, který charakterizuje obrat k přírodě, touha po svobodě a soběstačnosti a al ternativní spiritualita a který v tomto textu pracovně označuji jako eko bio subkulturu. Výrazně ji reflektuje a zároveň i utváří alternativní médium Pravý domácí časopis, jež jsem si zvolila jako úhel pohledu na tento fenomén. Velikost této subkultury odhaduji na několik desítek tisíc lidí. Eko bio sub kulturu jsem se snažila popsat jako rámec pro porozumění politice životního stylu jak v kolektivní formě, to znamená v podobě hnutí za udržitelnou spo třebu, tak i v individuální formě, tedy v praktikování soběstačného a udrži telného životního stylu. Eko bio subkultura je můj prozatímní název pro fenomén, který se blíží zahraničním konceptům subkultura kulturních kreativců, nová domesticita a hnutí hojnosti. Se subkulturou kulturních kreativců ji pojí orientace na en vironmentální hodnoty s duchovním přesahem a osobní rozvoj, stejně jako skutečnost, že jde o subkulturu vedenou převážně ženami. Nicméně muži v ní jsou také významní a v tom se odlišuje od americké nové domesticity, o níž se mluví především ve spojení se ženami a jejich novým objevováním a oceňováním práce v domácnosti. Nová domesticita vyzvihuje DIY a sobě stačnost stejně jako zdraví a udržitelnost a orientuje se na nové rodičovské styly, v tom všem se jí česká eko bio subkultura se svým „sámodómo“ a „pra vým domácím“ podobá. Nicméně v Česku se spíše než jako důsledek ekono mické krize v roce 2008 ukazuje jako významná návaznost na dřívější kutil ství, i když v novém hávu „eko“ a „bio“, a specifikum Česka v dlouhé mateřské a rodičovské dovolené. Opouštění pracovní kariéry (zejména v korporátním zaměstnání) představuje další charakteristiku zkoumané subkultury a záro veň západního konceptu hnutí hojnosti, které se dále vyznačuje udržitelným životním stylem, soběstačností a zapojením do komunit.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517012
Kapitola 3. V souladu s přírodou: environmentální politika životního stylu v individuální rovině
3.1
Zelený konzumerismus? Udržitelný životní styl a spotřeba
V části o hnutích za udržitelnou spotřebu jsme sledovali ideje kolektivních aktérů, zkoumali jsme jejich obrazy lepšího světa a načrtnuté cesty k němu, které se mají uskutečnit pomocí osobní proměny. Jak se to v praxi děje? Jak se podle těchto idejí žije? Lze žít v souladu s přírodou? V této části se zaměříme na individuální rovinu, kterou představují životní styly a spotřební praktiky jedinců a rodin. Na základě předchozích teoretických tvrzení o politice životního stylu a politickém konzumerismu (neboli odpovědné spotřebě) můžeme odvodit, že spotřeba představuje užší koncept než životní styl a tvoří tak jeho sou část. Spotřebou se obvykle rozumí nakupování a „volba peněženkou“, kdy jde o záměrný nákup určitého zboží nebo služeb, jež co nejméně poškozují ži votní prostředí, nebo naopak o bojkot výrobků, které jsou neekologické či ne etické. Životní styl oproti tomuto užšímu chápání spotřeby zahrnuje i další praktiky v oblasti bydlení, dopravy, odpadů či energie. Je širší také z hlediska strategií, neboť se uskutečňuje nejen pomocí nakupování, sebeomezování, ale i nahrazení nákupu vlastní aktivitou, soběstačností a praktikami DIY, a může se týkat rovněž kolektivních praktik. Kromě spotřeby bychom do ži votního stylu zařadili také volbu zaměstnání a druh práce, volnočasové ak tivity, rodinné vztahy nebo způsob trávení volného času. Spotřeba a životní styl, zejména v rovině udržitelnosti, mají ovšem společné to, že souvisejí s hodnotami a realizací volby, odehrávají se v oblasti každodennosti a ovliv ňují identitu jedince. Životní styl (případně životní způsob) definují Jana Duffková a její kole gové (Duffková, Urban, Dubský 2008) a Helena Kubátová (2010) jako způ sob, jak žijeme v každodennosti a který zahrnuje naše zvyky, chování, čin nosti a praktiky a ovlivňuje identitu i sociální vztahy. Životní způsob má jak sociálně-ekonomický rozměr, jenž souvisí se společenským statusem, životní úrovní, typem vykonávané práce, příjmem a spotřebou, tak i kul turní dimenzi, která je ovlivňována hodnotami jedince či skupiny, zahr
100 Ukázka elektronické knihy