jako motivace. Přece jen to jsou autisti, a jestli jim aspoň něco dává na světě smysl, je to cestování vlakem. No a kou pání v rybníce slouží mimo jiné k tomu, aby odmočili špínu. S Michalem si nikdo nechce moc hrát, takže se tu tro chu nudí. A to jsme teprve na začátku. Za normálních okol ností by mě to tolik nevzrušovalo, ale pokud se bude nudit, mohl by hledat zábavu třeba v mlácení Davida. Nespouštím z Michala oči. Hlídám ho na každém kro ku, i když nejsem zrovna ve službě. Michal se chová pří kladně, protože o tom ví. „Ty mě pozoruješ, pane Martine. Nic se mi nestane.“ „Ani nikomu jinému,“ dodám. „To je dobře,“ odvětí jakoby nic a vrátí se ke svým letá kům, které vítr roznesl po celé zahradě. Možná není ani v mých silách se tu donekonečna o něj starat. Cítím vyčerpání. Potřeboval bych strávit čas taky s někým jiným, ale kdo by si Michala vzal? A kdo by ho taky uhlídal? Ať se rozhodnu jakkoliv, nakonec to stejně odseru já. Porady jsou na táboře každý den. Tím se logicky stávají zbytečnějšími a nudnějšími. V podstatě si akorát shrneme, co jsme ten den dělali a co plánujeme na ten další. Tereza by se ráda vydala na celodenní výlet po hřebenu místních hor. Malí autisti by se šli s Markétou koupat do rybníku a ona by si vzala ty starší. „A neztratíš se?“ zeptal se jí ředitel. Tereza připustí, že by byla raději, kdyby šel ještě někdo s ní, ale že to klidně zvládne. „Martin by mohl vzít Michala,“ pokračoval ředitel v úvaze. „Stejně se tu začíná nudit a taky ho potřebujeme trochu utahat.“ Nevím, jestli teď myslel Michala, nebo mě. Seděl jsem dva metry od nich a poslouchal, jak se baví o mně beze mě. Nikdo se mě na nic nezeptal. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516976