„Jo, to by šlo,“ uculil se Olšík a mrknul na Vrběnku. „Ano, to bychom rádi,“ souhlasila víla. Oba tedy nasedli na Fouse. Ten s nimi plul. Nejprve pomalu, aby se nebáli. Potom rychleji. A ještě o něco rychleji. „Fousi, to je krása!“ jásal Olšík a šklebil se od ucha k uchu. „Bezva jízda!“ těšila se i Vrběnka. „A teď nadechnout!“ zavelel Fous a začal klesat ke dnu rybníka. Olšík s Vrběnkou se ještě stačili zhluboka nadechnout. Fous s nimi klesl. Skřítek i víla si užívali jízdu pod vodou. Po chvíli se Fous s oběma kamarády začal vynořovat. Tak se ocitli znovu nad hladinou. Ve vodě společně všichni tři řádili až do samého večera. „Ach jo, stmívá se. Budeme muset domů,“ zesmutnil Olšík. „Máš pravdu,“ kývla Vrběnka. Fous oba naposledy povozil a řekl: „Zítra přijďte zas. Budeme pokračovat v krasojízdě.“ Vrběnka i Olšík na sebe mrkli a současně kývli: „Přijdeme! Přijdeme hned ráno! To je přece jasné!“ Všichni se pak rozloučili. Fous sebou dvakrát mrskl a zmizel pod hladinou. Vrběnka vstoupila do vrby, kde měla svůj malý byteček. Zalehla do postýlky a nechala si zdát sny o společném řádění v rybníku.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516782