Martin Charvát
rozlišení je pro nás však redundantní, protože na konci kapitoly se vrátíme k Schreberově roli v Anti‑Oidipovi. Prinzhorn nás zpravuje ještě o jednom důležitém motivu, a to, že pro nemocného psychózou „skutečný svět […] nemá žádný objektivní charakter, nýbrž mu pouze poskytuje materiál, který libovolně ve smyslu svého základního pudu zpracovává“ (ibid.: 229). Právě tento fakt, ve značně posunutém významu, zdůrazňují i Deleuze a Guattari.
Freudova interpretace „případu paranoie“ Freud byl se spisem Schrebera obeznámen, avšak osobně se s ním nikdy nesetkal. Napsal psychoanalytickou interpretaci, v níž se, na pozadí deskripce Schreberových symptomů, dostává k představení mechanismu paranoie jako takové. Jak nás spravují Laplanche a Pontalis, na konci devatenáctého století německá psychiatrie paranoiu považovala za velmi široký klinický typ, který zahrnoval mnoho forem chronických stavů založených na chybném (klamavém) pojímání reality (Laplanche, Pontalis 1973: 293). Emil Kraepelin, kterému bude v krátkosti věnována pozornost v případu „Vlčího člověka“, rozdělil paranoiu na dementiu praecox a paranoiu v úzkém slova smyslu. Bleuler nahrazuje termín dementia praecox pojmem schizofrenie, kdy paranoiu považuje za subkategorii schizofrenie. Freud si drží odstup od Bleulerovy klasifikace a souhlasí s Kraepelinovou distinkcí mezi paranoiou a dementiou praecox. Pro schizofrenii Freud navrhl termín parafrenie, který se ale obecně neujal (Dalzell 2011: 145). Freud, který se nikdy psychózou více nezabýval, zejména kvůli přesvědčení, že je koneckonců nevyléčitelná, na začátku své studie zdůrazňuje, že paranoici „prozrazují právě to, co ostatní neurotici skrývají jako tajemství“ (Freud 2012a: 300). Tento znak diference je velmi patrný právě na Schreberově díle, zatímco například Vlčí muž soustavně ve své vlastní biografii zamlčuje 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516686