a v prostorovou řadu ‚po sobě‘ (toť smysl ‚následnosti plynutí‘ neboli ‚posobnosti‘). Potud je čas pomocnou epistemologickou pomůckou, a tak fiktivní ideou, díky které si člověk může snadněji strukturovat prožitek sebe (své ‚vnitřní stavy‘) a světa (‚vnější stavy‘ těl a těles), o kterých byla řeč zcela výše v §§ 1–4. Je možné, že analogicky by to platilo i pro vědomí prostoru a jeho dimenzí. Zdá se tedy, že čas i prostor jsou opravdu jen ‚subjektivními formami názoru‘, jak to psal již dávno Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu.* Sice jim tam oběma přiznává ‚empirickou‘ realitu, ale realitu ‚absolutní‘ jim (a výslovně času) zcela zásadně a vehementně upírá.** Prostor ani čas samy o sobě neexistují, ani nejsou něčím reálným. Jsou to pouze lidské fikce, díky kterým se může člověk úspěšně orientovat v polaritně a svárlivě roztříštěném proudu rozmanitosti a mnohosti. Podobně hovořil již předtím též např. Benedikt Spinoza v Metafysických myšlenkách.*** *
Im. Kant, Kritika čistého rozumu, B 33–73. Pro český překlad viz Im. Kant, Kritika čistého rozumu, přel. Jaromír Loužil, Praha: Oikoymenh, 2001, s. 53–76.
**
Tamtéž, B 52 (čs. vydání s. 65).
*** B. de Spinoza, Metafysické myšlenky, kap. IV. § 3, přel. Martin Hemelík, Praha: Filosofia, 2000,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516585