Ohně. Láska a jiné katastrofy (Ukázka, strana 99)

nál rovnají obrázky andělů na stěnách a sbírají okvětní lístky, které při otřesech opadaly z lilií v křišťálových vázách, pak si sednou k posteli a dál čekají, stejně jako čekám já u postele Guðrún Olgy. V žilách jí koluje morfin, který zmírňuje utrpení, ale zároveň ji zbavuje posledních zbytků vědomé existence, příležitosti otevřít oči, spatřit mě, rozloučit se. Požádat mě o odpuštění? Přiznat se, že mě vlastně měla ráda, teď, v cílové rovince, necelého půl století poté, co mě odvrhla?

Měla bych oplakávat poslední šanci být její dcerou, ale vnímám jen neklid. V práci toho mám až nad hlavu, a přesto sedím tady. U téhle prakticky cizí ženy.

O všem rozhodla v prohlášení, které pro ni na její vlastní žádost zformuloval Kristinn, jakmile jí sdělili diagnózu, a které podepsala svým úpravným, rozhodným rukopisem: žádné léky proti rakovině, žádné ozařování ani operace, jen dostatek morfinu.

Ta stařenka ví, co dělá. Když konečně navštíví doktora, rakovina už se jí z plic rozšířila do jater a slinivky. Tři nevyléčitelné rakoviny v jedné chudině, poznamená a rozkašle se, to je slušné.

Nezkouším ji přemlouvat, aby se šla léčit, o tom si rozhoduje sama.

Snažím se ji navštěvovat nebo s ní alespoň mluvit každý den, i když vlastně nevím proč. Stejně jako dřív mi věnuje jen omezenou pozornost, protože chce dokončit překlad básně „Dívka bohatýr“ od Mariny Cvětajevové a zrevidovat starý překlad Anny Kareniny – celý kulturní svět jí spočívá na shrbených, vyhublých ramenou, dře jako dostihový kůň, dokud ji miligramy morfinu nezpomalí, písmenka se jí nezačnou rozpadat před očima a řádky naklánět; stékají ze stránek jako rozteklý vosk svíčky.

Proč to vůbec děláš? zeptá se můj syn. Jak se ti může chtít trávit čas se ženskou, který jsi byla celej život ukradená?

No tak, Örníčku. Je osamělá, jsem její jediná příbuzná. Musím dostát svým závazkům.

Možná to není tak docela upřímná odpověď, ale bude muset stačit. Örn je dospělý, pomalu si na to pomyšlení zvykám, ale podle mě není dostatečně vyzrálý, aby pochopil, že tady nejde tak úplně o ni, spíš o mě. Takhle se jí pomstím, osvědčím se jí lépe, než se ona osvědčila 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516583

mně. Nikdo nemůže říct, že jsem neobstála, že jsem neplnila svou povinnost.

A já ji plním, zatraceně, jak pečlivě ji plním: vlhčím mámě suché rty, polohuju jí postel, čtu jí a vyťukávám poslední stránky jejích rukopisů do počítače.

Potom se nadechne naposledy a já si toho ani nevšimnu, sedím duchem nepřítomná a dívám se na závěsy povívající u otevřeného okna.

Všimnu si toho, až když dovnitř vejde sestřička a změří mámě tep, jen tam tak sedím a civím do stropu, vyčerpaná, jelikož jsem ji sledovala umírat celé tři měsíce.

Už tu s námi není, zašeptá sestřička a já vidím, že má pravdu: Žena, která nedokázala být mou matkou, opustila tělo v posteli. Připomíná mi seschlý list stromu na podzim, prázdný, nezajímavý obal kolem inteligentní, svérázné ženy. Nejspíš bych měla plakat, okolnosti si to žádají, ale nedokážu to. Připadá mi, že se mě tohle drobné mrtvé tělo netýká, neumím si představit, že mě celé ty měsíce před mým narozením obklopovalo, chránilo a vyživovalo.

Chcete zavřít oči? zeptá se sestřička trochu těžkopádnou islandštinou a já na ni zírám jako blázen, proč bych měla sakra zavírat oči?

Ty její, upřesní a vlídně se usměje. Ne vaše.

Ano, ano, samozřejmě, vykoktám a šátrám po matčině obličeji, prsty jí přejedu po čele, úzkém obočí a víčkách suchých jako motýlí křídla a přetáhnu je přes vypoulené, matné oči.

Stojím nad ní a hladím ji po vyhublé tváři, poprvé a naposled se dotýkám jejího obličeje a zničehonic na její hruď padají mé slzy. Pláč mě zaskočí, nedává vůbec smysl, protože Guðrún Olga si nezaslouží ani moje slzy, ani modlitby. Přesto pláču ve stoje u její postele a modlím se za ni z celého srdce, modlím se k Bohu, v něhož jsem nikdy nevěřila, aby na ni dal pozor, aby jí odpustil, doprovodil ji na lepší místo.

Nesmyslů je už tak všude kolem dost.

Pohřeb probíhá v tichosti, sedím vedle svého muže v malé kapličce u hřbitova, Salka s Örnem zůstali doma. Nevidím důvod, proč by se měli účastnit tohoto smutného, osamělého obřadu, nikdo si nezaslouží umřít takhle, nikdo si nezaslouží žít takhle, izolovaný a bez 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516583

přátel. Jedinými smutečními hosty kromě nás je několik lidí z univerzity a z MÍRu, spolku pro ruskou kulturu na Islandu, odměřený muž kolem šedesátky mi unyle potřese rukou, představí se jako mámin vydavatel, vyjádří mi upřímnou soustrast a zeptá se, kde by mohl získat poslední stránky jejích překladů, někdo musí převzít její celoživotní dílo, pokračovat tam, kde přestala.

Máma si sama vybrala hudbu: Šostakovičův „Valčík č. 2“, ruskou lidovou píseň, bojové písně zahrané na maličko rozladěné varhany.

Společně mumláme: Když slunce klesá ke dnu oceánu, na hruď se tlačí smutek ukrytý, vzpomínka na ty, co zemřeli ve snu o velkém, smělém dobrodružství...

A já se roztřesu. Kristinn mě obejme, přitiskne si mě k sobě a já pláču do jeho saka, pláču a vzlykám jako dítě. Hladí mě po tváři, líbá mě na čelo.

Dělala, co bylo v jejích silách, řekne. Neměla to v životě lehké, ale našla klid.

Já vím, zanaříkám. Nechápu, proč mě to tak vzalo.

Měla jsi ji ráda, navzdory všemu, řekne. Chovala ses k ní hezky. Jsi tak silná a snaživá. Jsem na tebe pyšný.

Stisknu mu ruku; jaké štěstí, že mám takového hodného muže. Souputníka, člověka, který se mnou kráčí životem, stojí při mně v dobrém i zlém.

Vkrádá se mi do mysli pochybnost? Vrtá mi v srdci červ?

Neřekla bych. Jsem spokojená.

Moje matka zemřela, a já nejsem ona. Žiju si svůj šťastný, zajištěný život se svým hodným mužem a krásnou rodinou.

Smutek ustoupí vděčnosti, slzím štěstím.

Den po pohřbu zajdu do jejího bytu a prohlížím si dědictví, které mi po sobě nechala. O Guðrún Olze by se těžko dalo říct, že byla materialistka. O několik knih projevil zájem MÍR, jiné vnutím univerzitě, 101 Ukázka elektronické knihy