Rose s Loredou připravovaly v kuchyni těstoviny a Ant s Tonym seděli v pokoji a vtírali olej do kožených postrojů. Po dnešku už životy dětí nebudou nikdy stejné. Změní se jejich pohled na všechno kolem, obzvlášť ale pohled na sebe sama, na stálost lásky a na pravdu o jejich rodině. Už navždycky budou vědět, že jejich otec jejich matku nemiloval – ani je – ne dost na to, aby s nimi přečkal zlé časy. Co v takové situaci udělá dobrá matka? Poví jim krutou pravdu? Nebo bude raději lhát? Kdyby Elsa lhala, aby chránila děti před Rafeho sobectvím a Rafeho před hněvem dětí, mohla by pravda vyjít napovrch až za dlouho, jestli vůbec. Elsa prošla kolem Tonyho a Anta zaměstnaných v obývacím pokoji a zamířila do kuchyně, kde její dcera hnětla na moukou poprášeném stole těsto. Elsa stiskla dceřino útlé rameno. Musela se nesmírně přemáhat, aby ji nesevřela v těsném objetí, jenže další odmítnutí by teď prostě nesnesla. Loreda se odtáhla. „Kde je táta?“ „Jo,“ ozval se z pokoje Ant, „kde je? Chci mu ukázat hrot šípu, který jsme s dědečkem našli.“ Rose stála u kamen a sypala do hrnce s vodou sůl. Mrkla po Else a natáhla se po másle. „Ty jsi brečela?“ zeptala se Loreda. „Ne, jen mi slzí očí ze všeho toho prachu,“ odvětila Elsa a přiměla se křečovitě usmát. „Mohly byste s Antem zkusit najít nějaké brambory? Potřebuju si promluvit s babi a dědou.“ „Teď?“ zaúpěla Loreda. „Já to tak nesnáším.“ „Teď,“ potvrdila Elsa. „Bratr půjde s tebou.“ „Jdeme, Ante,“ vyzvala ho Loreda a odstrčila od sebe těsto, „budeme se pěkně jako prasata přehrabovat v hlíně.“ Ant se zachichotal. „Já jsem rád prase.“ „To víme.“ Děti se odšouraly z domu a zabouchly za sebou dveře. Rose upírala pohled na Elsu. „Děsíš mě.“ Elsa si to namířila do pokoje přímo k Tonyho lahvi kořalky, nalila si panáka a vypila ho. Chutnalo to dostatečně odporně, aby si nalila ještě jednoho a hodila do sebe i druhý. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516582