JANICE PRESTONOVÁ
„No, musím říct, Minnie, že je dobře, že ses aspoň zbavila toho příšerného skřehotavého hlasu. Nemohla bych ten zvuk poslouchat déle než minutu. A ten kašel! Jak dráždil mé ubohé nervy.“ Teta Drusilla škubla dekou, která jí zakrývala nohy, a pokračovala v energickém ovívání svých lesklých, růžových tváří. Cecily spolkla poznámku, kterou toužila po tetě vrhnout. Místo toho se usmála na slečnu Fussellovou. „Jste si jistá, že jste dost silná na to, abyste mohla číst nahlas? Byla bych nerada, aby snad kvůli mně vaše hrdlo trpělo.“ „To je tedy směšná představa, Cecily. Opravdu, vy mladí, nemáte žádnou výdrž. Samozřejmě, že Minnie je dost silná. Vždyť už jen proto, že poslední týden nedělala nic jiného, než že ležela. Teď už musí mít výdrž na rozdávání a vím, že její hrdost jí nedovolí, aby dál zanedbávala své povinnosti.“ Slečna Fussellová jí při těch slovech knihu téměř vytrhla z rukou. „Ano, ano. Jsem si jistá, děkuji. Sestřenice Drusilla má pravdu. V poslední době jsem zanedbávala své povinnosti. Musím to odčinit.“ Cecily se rozbušilo srdce. „Pokud je to tak, slečno Fussellová, pak se půjdu projít. Potřebuji na čerstvý vzduch. Dovolíš, teto?“ Teta Drusilla mávla znechuceně rukou. „Ale, ano. Jdi, když musíš. Ale nezapomeň pořádně zavřít dveře proti průvanu. Nechci se ve svém věku nachladit.“ Cecilyiny oči se setkaly s očima slečny Fussellové v tichém porozumění. Když Cecily opouštěla místnost, slyšela, jak slečna Fussellová začíná číst. Ty procházky se už staly Cecilyiným každodenním zvykem. I dnes postranními dveřmi opustila tetin dům a vydala se směrem k panství Chilcot, sídlu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516514