JANICE PRESTONOVÁ
„No, musím říct, Minnie, že je dobře, že ses aspoň zbavila toho příšerného skřehotavého hlasu. Nemohla bych ten zvuk poslouchat déle než minutu. A ten kašel! Jak dráždil mé ubohé nervy.“ Teta Drusilla škubla dekou, která jí zakrývala nohy, a pokračovala v energickém ovívání svých lesklých, růžových tváří. Cecily spolkla poznámku, kterou toužila po tetě vrhnout. Místo toho se usmála na slečnu Fussellovou. „Jste si jistá, že jste dost silná na to, abyste mohla číst nahlas? Byla bych nerada, aby snad kvůli mně vaše hrdlo trpělo.“ „To je tedy směšná představa, Cecily. Opravdu, vy mladí, nemáte žádnou výdrž. Samozřejmě, že Minnie je dost silná. Vždyť už jen proto, že poslední týden nedělala nic jiného, než že ležela. Teď už musí mít výdrž na rozdávání a vím, že její hrdost jí nedovolí, aby dál zanedbávala své povinnosti.“ Slečna Fussellová jí při těch slovech knihu téměř vytrhla z rukou. „Ano, ano. Jsem si jistá, děkuji. Sestřenice Drusilla má pravdu. V poslední době jsem zanedbávala své povinnosti. Musím to odčinit.“ Cecily se rozbušilo srdce. „Pokud je to tak, slečno Fussellová, pak se půjdu projít. Potřebuji na čerstvý vzduch. Dovolíš, teto?“ Teta Drusilla mávla znechuceně rukou. „Ale, ano. Jdi, když musíš. Ale nezapomeň pořádně zavřít dveře proti průvanu. Nechci se ve svém věku nachladit.“ Cecilyiny oči se setkaly s očima slečny Fussellové v tichém porozumění. Když Cecily opouštěla místnost, slyšela, jak slečna Fussellová začíná číst. Ty procházky se už staly Cecilyiným každodenním zvykem. I dnes postranními dveřmi opustila tetin dům a vydala se směrem k panství Chilcot, sídlu 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516514
POVĚST V OHROŽENÍ
lorda Kilburna, které bylo vzdálené pouhých dvacet minut chůze od Grange. Oba velké domy spojovala dobře vyšlapaná cesta vedoucí širokým pásem prastarého lesa, který stále rostl v blízkosti Grange a poskytoval ochranu před východním větrem. Cesta, kterou již dobře znala, se rozvětvovala a Cecily se vydala po levé odbočce, dokud nedošla na okraj lesa. Hranici mezi oběma panstvími zde představoval hrubý dřevěný plot. Překonala ho snadno díky zvětralému patníku, a pak se vydala po stále viditelné cestě přes louku k malému lesíku. Obešla ho, a to už se jí naskytl pohled na středověké sídlo Chilcot Manor, zasazené do rozlehlého, krásně upraveného parku s okrasným jezírkem. Zrychlil se jí tep, když uviděla jasné známky činnosti v domě: dvě služebné klečely na kolenou a drhly schody, zahradník hrabal štěrk na předzahrádce a někdo, kdo vypadal jako lokaj pouze v košili, byl na žebříku a myl okna. I na tu dálku byly jejich pohyby nepopiratelně kvapné, nejspíše se opravdu blížil pánův příjezd. Cecily si vzpomněla na Vernonovu poznámku o dluzích jeho lordstva, ale počet služebnictva a nedotčený stav panství i pozemků tyto zvěsti jistě vyvracely, nebo ne? Otočila se k odchodu. Kilburnovo služebnictvo už o její přítomnosti na Grange vědělo a ona nepochybovala, že tuto zprávu Kilburnovi sdělí a že následující den navštíví tetu Drusillu, aby ji pozdravil. Šla po další cestě, která se vinula dolů k okrasnému jezírku. Když se s Kilburnem setkala poprvé, bylo to před dvěma lety při své poslední návštěvě u tety, s velkou hrdostí ji informoval, že park v Chilcotu navrhl Humphry Repton. Nedalo se popřít, že byl velkolepý s množstvím cestiček a umně vymyšlenými 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516514
JANICE PRESTONOVÁ
výhledy a zákoutími. Cecily obvykle s velkým potěšením bloumala po dokonale udržovaném areálu a užívala si té krásy okolo. Dnes však, když se blížila k jezeru, jehož břehy tu a tam zdobily trsy žlutých květů a mečovitých listů kosatců, tlačila ji v žaludku jako koule nevysvětlitelná tíseň a nervozita. Dnes téměř nefoukal vítr a hladina jezera byla jako zrcadlo, v němž se odráželo několik bílých nadýchaných mraků na obloze. Dívala se na vodu a v hlavě jí vířily myšlenky. Impulzivně se podívala dolů a pátrala po zemi, dokud nenašla, co hledala. Sundala si rukavici, sklonila se a zvedla plochý, hladký oblázek, pohladila teplý povrch a jen nepatrná bolest ve staženém hrdle signalizovala emoce, které se snažila udržet na uzdě. V mysli se jí vynořila Zachova tvář, opálená pleť, tmavé oči, divoké kudrny. A ten diamant… Ne! Stoupla si bokem, trochu se zaklonila a nastavila ruku tak, jak ji to kdysi dávno v bezstarostném dětství naučili její bratři. Ruka se jí rozkmitala a ona pohybem zápěstí uvolnila oblázek, který se sklouzl po hladině. Odrazil se. Jednou… dvakrát… celkem třikrát. To nebylo špatné, když už kolik let něco takového nedělala. Sledovala, jak se ze tří míst, kde se oblázek dotkl vody, rozlévají vlnky. Šířily se ke břehu a rozplývaly se mezi shluky mečovitých kosatců, které jako by rozruch ani nevnímaly. Prohlížela si ty trsy. Jak pevné a nehybné se zdály, a přesto by člověk s rýčem mohl hroudu snadno rozbít a přemístit, kam by chtěl. Třeba i do jiné části země. Snažila se tuto myšlenku aplikovat na svou situaci, jako by její rodina byla stávajícím trsem a ona byla odnoží, kterou lze odstranit a vysadit, aby rostla 100 Ukázka elektronické knihy