LAURA MARTINOVÁ
pomalu a v duchu se mu vybavila příjemná vzpomínka na to, jak společně s matkou a bratry sedí večer u hořícího krbu a hrají si. „Možná se to lépe hraje v rodinném kruhu, ale můžeme to zkusit.“ „Jak se to hraje?“ „Jeden člověk si vybaví nějakou vzpomínku nebo příhodu, která se jim v životě přihodila a druhý má tři otázky na to, aby zjistil, jak starý ten člověk v té době byl. Když neuhádne, musí se vzdát.“ Henrietta naklonila hlavu na stranu a usmála se. „To by mohla být legrace. Začnete?“ Thomas se na chvíli zamyslel a v duchu rychle prošel poslední nešťastná léta svého života a snažil se najít nějaké veselé okamžiky. „Moje první vzpomínka je velice tragická,“ začal. Díval se při tom Henriettě přímo do očí a snažil se neusmívat. „Bylo to, když mně utekla moje myška, můj domácí mazlíček. Vždycky jsme měli strach, že volání divočiny pro ni bude příliš silné, vždyť jsme také žili na venkově.“ „A teď mám tři otázky?“ ujišťovala se Henrietta. „Ano.“ „Byla ta myška vaším prvním mazlíčkem?“ „Ano.“ „Už jste v té době chodil do školy?“ „Dobrá otázka. Ne.“ Henrietta se na chvíli zamyslela a potom položila svou poslední, třetí otázku. „Plakal jste?“ „Ano.“ „Myslím, že vám bylo pět. Byl jste ještě příliš malý na to, abyste se staral o to, co si budou myslet vaši bratři, když budete plakat, a ještě jste nebyl tak starý, aby vás poslali do školy.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516511