SHARON KENDRICKOVÁ
Pozorně si ho prohlédl. V souladu se zářivě červenými bobulemi cesmíny použila místo ubrusu jeden ze šarlatových přehozů, který ještě ráno zahaloval její nahé tělo. Odpovídajícími červenými mašlemi ovázala poskládané sněhově bílé plátěné ubrousky a všude rozestavěla svíčky. Štíhlé a vysoké, ale také nízké a široké, které se vzájemně doplňovaly. Některé už to měly skoro za sebou, zatímco jiné byly evidentně zcela nové. Jejich plameny šlehaly vysoko, vytvářely na stěnách propletené stíny a celou atmosféru dotvářel plápolající oheň v krbu. Maximo sklouzl pohledem k oknu, za nímž se na nedotčenou zasněženou krajinu začal snášet soumrak, a kontrast s tlumeně osvětlenou a téměř až starobylou místností byl… magický. „Jak jsi to dokázala?“ zeptal se nakřáple. Pokrčila rameny. „Pohrála jsem si s tím, co bylo k dispozici. Svíčky jsem našla v komoře. Ty lesklé věci, co visí od stropu, jsou vyrobené z obyčejného kartonu pokrytého alobalem z kuchyně a nit jsem měla v kabelce. Vždycky u sebe nosím pohotovostní šití. Ubrousky byly v těch dárkových koších, co jsi objednal, stejně jako stuhy. A zbytek je ze zahrady.“ Hollie se kousla do rtu a zničehonic ji přepadla úzkost. „Líbí se ti to?“ „Je to… je to překvapivé,“ přiznal po chvíli. „A velmi… pozoruhodné.“ Trochu váhavě se na něj zadívala, protože si nebyla jistá, jestli to měl být kompliment nebo ne. „Proč si nesedneš?“ pobídla ho. „Přinesu jídlo.“ „Pomůžu ti.“ „Ne,“ zastavila ho. „Teď já, Maximo. Tys mi včera uvařil večeři a teď je řada na mě. Jsem schopná přinést dva talíře s jídlem. Můžeš mezitím otevřít víno a nalít si sklenku. Já si dám ze zcela zjevného důvodu jen vodu. Omluv mě.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516353