98
Lauren Layneová
„Je spolumajitelem firmy,“ vložila se do debaty Violet. Všichni včetně Kaina na ni překvapeně pohlédli. Pokrčila rameny a ukousla si kus brambory. „Vyhledala jsem si to.“ Kain na ni chvíli zíral, ale potom opět obrátil pozornost ke svému talíři. Vypadal spíš otráveně než polichoceně. „Vi, řekl ti Kain, že se dnes zastavil v kanceláři?“ zeptal Keith a v ruce držel sklenku vína. Jeho otázka měla očividně odvést pozornost od jakékoli debaty o tom, že Kain Stone mohl být v Louisianě úspěšný. „Neřekl,“ odpověděla Violet a otřela si ústa. Ale věděla o tom. Edith jí včera poslala esemesku, že se dnes nemusí „o Kaina starat“. Tenhle obrat Violet neskutečně iritoval. Ten chlap nepotřeboval žádnou chůvu. Dospělý člověk přece nepotřebuje, aby se o něj někdo staral. Přestože ji Edithina slova otrávila, částečně se jí i ulevilo. Pořád dokola si v hlavě přehrávala pondělní večer, kdy spolu vyrazili na jazzový koncert a cestou domů si na ulici koupili pizzu. A ačkoli si mnohokrát opakovala, že jsou jen dva cizí lidé, které pojí společný cíl, byla stále více přesvědčená, že to bylo spíš rande. Které si užila až příliš na to, že s Keithem tvořili pár. Dnes večer ji sžíral ještě silnější pocit viny. Seděla vedle Keitha, který měl paži ovinutou kolem opěradla její židle. Bylo to na jeho poměry překvapivě majetnické gesto, ale Violet si říkala, že nemusí být na škodu. Třeba zažehne tu starou jiskru, kterou pociťovala v počátcích jejich vztahu. Kainovi řekla, že Keitha miluje. Možná, že kdyby se k sobě s Keithem podle toho chovali, působilo by to mnohem… věrohodněji. „A jak se ti líbí tvá kancelář?“ zeptal Keith netrpělivě Kaina. „Možná je to na tebe moc, viď?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516324