Američanka v Paříži (Ukázka, strana 99)

Sylvia silně pochybovala o tom, že Josephinin manžel v době zatčení nebyl přítomen jen náhodou. Taky nepovažovala za náhodu, že obviněny byly tři ženy: Bellová, Margaret Andersonová a Jane Heapová. Ačkoliv byl Ezra v mnoha směrech osvícený, rozhodně nepatřil mezi feministy a ona se toho rána necítila dost silná na to, aby se s ním pouštěla do diskuzí na podobná témata. Jestli se během kampaně za práva žen něco naučila, tak to, že občas je stejně důležité mlčet jako pozvednout hlas. Krom toho se jí hrudník pořád svíral palčivou bolestí kvůli tomu, že se Joyce ani neobtěžoval, aby ji o tak důležité věci zpravil. Bylo to snad kvůli tomu, že je taky jen žena?

Zapálila si cigaretu a zhluboka vdechla kouř do plic, až se málem rozkašlala. „Proč to Sumner udělal den po tom útoku? Nechce se mi uvěřit, že by za tím nebyl postranní úmysl.“ „Souhlasím. Je pravda, že Sumner nenávidí cokoliv cizího. Cokoliv opravdového. A nového. Po Joyceovi jde už léta jen kvůli tomu, že je to Ir, aspoň myslím.“ Samozřejmě. Protože ačkoliv téměř polovinu obyvatel New Yorku tvořili výhradně Irové, byli to přece američtí Irové. Irové z klubu Tammany Hall. Teď, když se právě oni dostali k moci, bylo pro ně těžké se smířit s tím, odkud přišli. Přistěhovalci se vždycky hodí k tomu, aby na ně byla svalena vina, psala Carlotta. Ezra rozvinul tuto myšlenku způsobem, který ji dosud nenapadl. „Mimochodem, Joyce vypadá spíš jako kontinentální Evropan než Ir. Možná dokonce jako Rus. Trockista. Ho-hó, bože chraň! A jeho texty jsou daleko za hranicí vnímání někoho, jako je Sumner. Jsem si jistý, že si nemůže pomoct a musí ho nenávidět už jen kvůli tomu, že při své chytrosti si moc dobře uvědomuje, že Joyceovi nerozumí.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516323

Zatloukl do stolku nový hřebík. Když skončil, vzdychl si a prohodil: „Celé kauze nepomáhá ani to, že Margaret a Jane podpořily v minulosti Emmu Goldmanovou.“ Goldmannová byla nechvalně proslulá anarchistka.

Nakonec ji však z bombového útoku na Wall Street neobvinili. Tím byl poctěn Luigi Galleani. „Takže Margaret s Jane jsou teď v hledáčku lidí jako Sumner, kteří i nadále prosazují zákon o pobuřování,“ podotkla Sylvia. Dobrý bože, existuje tolik zákonných norem, jejichž účelem je držet lidi na uzdě – Volsteadův zákon, zákon o pobuřování, Comstockovy zákony…

Ezra přikývl. „A k tomu všemu je ještě potřeba přidat fakt, že část kapitoly Nausikaá je o masturbaci, a rázem máme všechny malicherné předsudky naší domoviny na jedné hromadě.“ O masturbaci? Bylo šokující slyšet takové slovo – navíc vyřknuté se zřejmou nenuceností. Sylvia si nedokázala představit, že by kdy byla schopná něco takového říct nahlas. Vzápětí si však uvědomila, jak je staromódní. To je přece jeden z hlavních úkolů nové literatury – mluvit o věcech, které zůstaly příliš dlouho nevyřčené. Joyce používal ve svých textech toto slovo naprosto svobodně.

Masturbace. A tak se osmělila oponovat. Rozhodla se, že přátelství s Ezrou tuto malou výzvu unese. „Mám podezření, že ten problém nesouvisí ani tak s Leopoldem, jako spíš s Gerty, která je ochotná mu ukázat spodní prádlo. Vždycky je to totiž vina ženy. Stačí se podívat.

Madame Bovaryová. Anna Karenina. Šarlatové písmeno.

Sestřička Carrie.“ „To je pravda,“ zabručel, ale nepodíval se na ni.

Nenechala se odradit a v naději, že se jí podaří překonat jeho zdrženlivost, ještě trochu přitlačila: „Možná je ta epizoda pro některé čtenáře tak znepokojivá právě 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516323

proto, že náš Joyce Gerty nijak neobviňuje za to, že Leopolda sexuálně vzrušila.“ „Bezpochyby,“ hlesl vyhýbavě. Škoda. Viděla na něm, že se horko těžko snaží držet jazyk za zuby. Tento druh vyhýbavého mlčení obvykle postihoval muže, kteří si příliš vážili toho, že mají se Sylvií dobrý vztah. Očividně se obávali, že otevřená debata o otázkách spojených s rovností pohlaví by jejich přátelství negativně ovlivnila.

I když ji to rozčilovalo, spolkla své zklamání a hledala způsob, jak opět najít společnou řeč. „Co se to děje s naší zemí, Ezro?“ „Je ve velmi hlubokém spánku, ze kterého ji patrně jen tak někdo neprobudí,“ odpověděl a znovu se vysoukal zpod stolu, postavil se a zkusil ho rozviklat. Nepodařilo se mu to. „Děkuju,“ řekla Sylvia a založila si ruce na prsou. „Myslíš, že by tu spící bestii mohl rozhýbat John Quinn?“ „Já v to samozřejmě doufám, ale on si trpce stěžuje, protože má před Nejvyšším soudem obhajovat mnohem větší případ, který by měl navíc dobře placený.“ „Božínku, netušila jsem, že je tak žádaný. A co si o tom všem myslí náš pan Joyce?“ Protože sám od sebe jí to zřejmě nepoví. „Ten chlap je génius, ale zároveň je v některých věcech naivní jako dítě. Jestli bude dál sotva schopný uživit rodinu a přitom dennodenně celé hodiny psát, tak se těmihle věcmi zabývat nebude.“ „Kde vůbec bere peníze?“ Toužila už nějakou dobu Ezrovi tuto otázku položit, ale připadala jí nezdvořilá.

Dnes ji ale Joyce svým chováním rozčilil dost na to, aby přestala strkat hlavu do písku. „Něco mu posílá Quinn výměnou za nejnovější epizody z poslední práce. A taky je tu Harriet Weaverová.“ 100

Ukázka elektronické knihy