a vykoukla z okna ven. Nevěřila vlastním očím. Od radosti zatajila dech a usmívala se od ucha k uchu. Dole před okny na zahrádce totiž stál Tobík a dával různé pokyny bílému pořádně chlupatému psovi. Rychle seběhla po schodech dolů a proběhla kuchyní, kde stáli dědeček s babičkou. O něčem se vážně bavili a Lála kolem nich jen tak v pyžamu vyběhla na zahradu. „My máme pejska?“ volala zvesela a už se k tomu chlupáči tulila. „Ty jsi krásný!“ Tobík ji hned začal tahat za ruku pryč. „Co děláš? Vždyť ho teď učím povel ‚sedniʻ.“ Lála tedy poodstoupila a zvědavě pozorovala Tobíka, jak se toho psa snaží přimět, aby si sednul, lehnul a dal pac. Pejsek byl celkem chytrý, protože po chvilce začal na povely docela správně reagovat. Lála výskala radostí a utíkala do kuchyně pro misku s vodou, aby tomu krásnému pejskovi mohla dát napít. „Musí mít určitě žízeň,“ říkala si pro sebe. V kuchyni opět narazila na babičku s dědou. „My máme pejska?“ ptala se znovu. Dědeček si ji posadil na klín a povídá: „Kdepak, děvče! To je nějaký zatoulaný pes. Bohužel ale nemá žádný obojek ani
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516288