se v průběhu času proměňují předměty našich potřeb a našich požitků; proč se původní člověk postupně ztrácí, takže společnost nabízí zraku mudrce pouze směs povrchních lidí a strojených vášní, které jsou dílem všech těchto nových vztahů a nemají žádný skutečný základ v přirozenosti. To, co nás v této věci učí rozvažování, nám dokonale potvrzuje pozorování: divoch a civilizovaný člověk se svým srdcem a svými sklony liší natolik, že co je nejvyšším štěstím pro jednoho, by druhého dovedlo k zoufalství.199 První z nich vyzařuje pouze klid a svobodu, chce pouze žít a setrvat v zahálce, a ani samotná ataraxie stoika nedosahuje jeho netečnosti vůči jakémukoli jinému cíli. Naproti tomu stále činný občan se lopotí, zmítá, bez přestání se trápí, když vyhledává stále náročnější zaměstnání. Pracuje až do hodiny své smrti, dokonce jí letí vstříc, aby se dostal do stavu, kdy žije, nebo se zříká života, aby dosáhl nesmrtelnosti. Dvoří se vznešeným, které nenávidí, a boháčům, jimiž pohrdá. Nešetří ničeho, aby získal čestnou výsadu jim sloužit, pyšně se chlubí svojí nízkostí a jejich ochranou a hrdý na svoje zotročení, s pohrdáním mluví o těch, kdo nemají tu čest, že by je s ním sdíleli. Jaká to podívaná pro obyvatele Karibiku, pozorovat strastiplné a mnohými záviděné snažení nějakého evropského ministra! Kolika způsobům krutého skonu by netečný divoch dal přednost před hrůzou podobného života, kterou často nezmírní ani požitek z toho, že člověk koná dobře? Aby ale dohlédl cíle takové péče, bylo by zapotřebí, aby tyto pojmy, moc a pověst, měly v jeho mysli nějaký smysl, aby pochopil, že existuje druh lidí, pro něž pohled zbytku světa něco znamená, kteří umějí být šťastni a spokojeni sami se sebou na základě svědectví druhého spíše než svého vlastního. Vskutku, taková je skutečná příčina všech těchto rozdílů: divoch žije v sobě samém, zatímco společenský člověk, vždy vně sebe samého, umí žít pouze v mínění druhých, a abychom tak řekli, pouze z jejich úsudku získává pocit vlastní existence. Není zde mým tématem, abych ukázal, jak se z tohoto stavu rodí taková lhostejnost vůči dobru a zlu, navzdory tak krásným proslovům o morálce; jak tím, že se vše omezuje na vnější dojem, se vše 199
„Kdokoliv činí, co chce, je šťastný, stačí-li si sám; to je případ člověka žijícího v přirozeném stavu. Kdokoliv činí, co chce, není šťastný, přesahují-li jeho potřeby jeho síly; to je případ dítěte v tomto stavu.“ J.-J. Rousseau: Emile, II, s. 310.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516246