21. K A P I T O L A
V západním křídle panoval chaos. Lobby se hemžilo zaměstnanci a hned ve dveřích mě zastavil jeden z členů firemní ochranky. „Julie,“ řekl jen, když mě poznal, „všichni zaměstnanci mají čekat tady. Policie provádí výslechy v kancelářích a chodba u tvojí a Browardovy kanceláře je uzavřená, protože tam jsou vyšetřovatelé.“ Přikývla jsem, obešla ho a vydala se k dalším čekajícím. Rozhlédla jsem se, byli tu téměř všichni zaměstnanci křídla, někteří se shlukovali v malých skupinkách, jiní stáli osamoceně, další přecházeli s mobilem. Vyhledala jsem Sheilu. Opírala se o stůl v zadní části místnosti. Položila jsem jí ruku na rameno. Otočila se. Dnes nevypadala elegantně, měla uslzenou tvář a třásly se jí ruce. „Ach, Julie!“ zalapala po dechu, popadla mě a pevně mě objala. Když mě pustila, otřela si spodní víčka, narovnala se a snažila se ovládnout. „Prostě nevím, co si bez Kenta počnu.“ „Tolik mě to mrzí, Sheilo. Vím, jak jste si byli blízcí.“ Nevěděla jsem, jestli jsem zvolila správné slovo, ale Sheila se Browardovi starala o administrativu od chvíle, kdy před jedenácti lety nastoupil. Jeho smrt ji zasáhla víc než kohokoli jiného ze zde přítomných. Bylo mi strašně, a to jsem ho znala jenom dva měsíce – ona musela být zničená. „Už jste mluvila s policií?“ zeptala jsem a jemně jí stiskla přes svetr paži. „Ano. Hned jak jsem přišla. Teď, když jste tady, jsem si jistá, že budou chtít mluvit i s vámi.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516007
„Víte něco? Kdo mu to mohl udělat…?“ Kdokoli kromě největší mafiánské rodiny na téhle straně Chicaga? Nechala jsem otázku viset ve vzduchu. Když na mě Sheila zaostřila uplakané oči, vypadala víc jako Sheila, kterou jsem znala. „Ne. Nemám nejmenší tušení. Ale mně všechny jeho případy rukama neprošly. Ne jako vám.“ Jako mně? Na kterých případech jsem já dělala a Sheila ne? Nemělo cenu se s ní hádat. Vzala mě za paži a téměř mě odtáhla k uniformovanému strážníkovi u zdi. „Tohle je Julie Campbellová,“ oznámila a strčila mě před něj. „Browardova stážistka.“ Strážník si tu informaci ověřil v deskách a potom přikývl. „Detektiv Parks s vámi bude chtít mluvit. Pojďte se mnou.“ Následovala jsem ho chodbou, vzduch ztěžkl zármutkem a zmatkem. Odvedl mě do konferenční místnosti a otevřel dveře. Uvnitř byl rozložitý chlap v levném obleku a kolem něho se na konferenčním stole, jenž obvykle býval bez poskvrnky, válely papíry, poznámky a hrnek s kávou. Posadila jsem se před muže, který mi neřekl ani půl slova a zuřivě vypisoval formulář. Strážník nás nechal o samotě a mě napadlo, kde je Brad a co dělá. Kancelář byla dlouhá, ohromná a výhled na město plnil místnost světlem. „Detektive Wilkesi.“ Brad se postavil a potřásl si s policistou rukou přes svůj velký stůl ze dřeva a kůže. „Brad De Luca. Posaďte se prosím,“ řekl a nabídl muži křesílko naproti svému stolu. Detektiv se posadil, otevřel si poznámkový blok a pero a zadíval se na Brada, posuzoval ho pohledem. „Dobré ráno. Jsem si jistý, že máte plno… práce, takže přeskočím zdvořilosti a přejdu rovnou na otázky. Předpokládám, že jste si s Kentem Browardem byli blízcí?“ Brad sepjal prsty do áčka a zadíval se přes ně na detektiva. Pokrčil rameny. „Definujte blízcí.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS516007
Detektiv si zhluboka povzdechl a protahoval to tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že Bradovi jeho podráždění neunikne. „Jestli jste ho dobře znal. A nechtějte po mně, abych definoval dobře znát.“ „Znal jsem Kenta jedenáct let, ale nepojil nás víc než pracovní vztah. Nebyli jsme přátelé, nesvěřovali jsme se, kromě čtvrtletních schůzek partnerů nebo náhodných setkání jsme se nevídali.“ Brad se odmlčel, sebral pero a začal s ním pomalu ťukat do stolu. „Stačí to takto?“ Detektiv semkl rty. „Zdáte se podrážděný, pane De Luco. Je vám Browardova smrt na obtíž?“ Brad se na Wilkese pochmurně zadíval. „Smutek není nezbytnou podmínkou nevinnosti, pane Wilkesi.“ „Detektive Wilkesi.“ „Promiňte,“ omluvil se krátce. „Poslyšte, rád vám zodpovím všechny otázky, ale ať už je to ode mě necitlivé, nebo ne, jsem velice zaneprázdněný muž a mám tu lidi, kteří čekají na schůzku.“ „Ať se vám to líbí, nebo ne, váš partner je mrtvý a já se vás musím na pár věcí zeptat.“ Brad detektivovi pokynul rukou, aby pokračoval. „Proč jste se s panem Browardem nepřátelili?“ „Z několika důvodů. Já ho považoval za hlupáka. Nepřetržitě pracoval a pravděpodobně ani žádné přátele neměl. Navíc, jak už jste určitě slyšeli od jeho zaměstnanců, Broward mě neměl rád.“ „Byl ten pocit vzájemný?“ „Mně bylo opravdu jedno, jestli mě má rád. Já mám přátel dost. Respektoval jsem jeho pracovní etiku. Víc jsem od firemního partnera nepotřeboval.“ „Proč vás Broward neměl rád?“ Brad se ušklíbl. „Na tuto otázku už pravděpodobně odpověď znáte.“ Opřel se do židle a vrátil se k pomalému ťukání perem do stolu. „Rád bych to slyšel do vás.“ 100
Ukázka elektronické knihy