obrazu v odlehlé venkovské kapli. Když se naše cesty rozdělily, já byl například v Řecku a ona v Paříži či Londýně, přivezli jsme si domů celé stohy fotografií obrazů, staveb, soch, v noci všechno kolem sebe rozložili a navzájem si sdělovali, co jsme viděli, s čistou láskou a úctou ke každému uměleckému dílu. Se stejnou oddaností jsme navštěvovali i každý významný koncert a sledovali každý herecký výkon. Jindy mi Sidi přehrávala Chopina a já k tomu recitoval verše. Jednou v Sidoniině domku nahoře v parku jsem jí tak při svitu měsíce předčítal Wildeovu „Salome“. Byly to překrásné chvíle, které naše duše spolu zažívaly a v nichž jsme se milovali uměním. Ale ona měla ještě něco víc než já. Zdálo se mi alespoň, že ona dokáže splývat s přírodou, ztratit se v ní, laskat se s listy, jásat nad kvetoucími azalkami. Krása pro ni znamenala pravdu a osvobozovala ji ode všeho zlého. Kdykoliv vyšla do parku, vracela se šťastná. Ale snad ze všeho nejvíc milovala hvězdné nebe nad sebou. „A teď se na nás dívá Kant,“ smála se, když jsme se v noci vraceli z domku nahoře v parku, kde jsme si ve světle svíček vzájemně předčítali básně, které jsme milovali. Ale přesto mi z našeho vztahu zůstala hořká
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515987