Jenže ani tam nebyl klid. Známí, kamarádi i příbuzní byli velice zvědaví, jak se žije v Pákistánu, takže jsem téměř bez přestávky poskytovala audience. Některé příběhy jsem opakovala snad stokrát a v závěru už tak nějak bez srdce, automaticky, stereotypně, na autopilota. Do Pešávaru jsem se vracela sice ochlazená, ale rozhodně ne odpočatá. Mezitím na jihozápadě Balúčistánu zaživa pohřbili pět žen. Mladé holky mezi šestnácti a osmnácti lety. Důvodem brutální popravy bylo zostuzení rodiny tím, že si chtěly vzít jiné muže, než jim vybrali rodiče. Ozbrojenci je odvedli na pole za vesnicí, postavili je do řady a do každé střelili. Poté je ještě živé hodili do příkopu a zaházeli kamením a hlínou. Tolik stálo v místních novinách. Jeden ze senátorů vystoupil s touto zprávou v parlamentu, aby rozpoutal diskusi o tradičních vraždách žen a dívek ze cti a aby vznesl požadavek na zamezení těmto zločinům. Našel pár zastánců, řada dalších však proti snahám měnit stoleté tradice vystoupila, a tak se to smetlo ze stolu jako součást národní kultury. Nebylo o čem diskutovat.
Pondělí 3. září 2007
Munavar přichází v pondělí dopoledne různě. Někdy mě překvapí už před osmou a jindy zase čekám do půl desáté. Jezdí sice pořád stejným spojem, ale čas je tady prostě relativní pojem. Jedno ale mají všechny pondělky společné — Munavar vypadá příšerně unaveně, přesto mu z očí září radost, že nás vidí, a vypráví, jak jim doma pršelo. V Haripuru snad prší každou neděli. To tady v Pešávaru pršelo naposled v červnu. Je neuvěřitelné, že už je září. Ale asi to bude pravda, protože Magdalenka sedí a dokáže si hrát úplně sama.
Ve stínu duhy
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515908