„To je lež! Žádný telefon jsem s váma včera neměl,“ kroutil hlavou Drchna. „A kdy jste, kapitáne, ten rozkaz vydal?“ obrátil se Adler klidným tónem s dotazem na Kajsera. „Kdy, kdy…? Hned po poledni.“ „Zajímavé, říkáte po poledni? Rozdáte všem podřízeným v poledne půlden dovolené a pak jednomu z nich dáte rozkaz?“ Nechápavě se pousmál. „Já nevím, možná hned dopoledne, už si to nepamatuji.“ „Tak já vám poradím. Vyndejte telefon a hned zjistíte, kdy přesně jste nadporučíku Drchnovi volal.“ „Včera jsem všechny zprávy i historii volání smazal… Teď si vzpomínám, volal jsem mu v půl jedenácté…“ Zahnán do kouta, se Kajser chytal stébla. Drchna se smál a vrtěl hlavou. Adler prodloužil pod vousy koutky úst a vzal si slovo. „Víte, kapitáne, když jsem si včera řekl, že trochu prověřím vaši práci na spisu, tak jsem si vzal doprovod. Nebudete tomu věřit, ale od devíti hodin až do půl dvanácté se mnou trávil svůj pracovní čas nadporučík Drchna… Nevzpomínám si, že by přijímal hovor.“ V kanceláři to zašumělo, dusný prostor naplnil neskrývaný údiv. „Tak jsem mu ten rozkaz dal ústně včera ráno, už si nepamatuju. Je to důležitý?“ zaburácel Kajser. „Prostě Drchna ode mě rozkaz dostal a hotovo!“ „Lež, nedal! Nenechám se urážet! Podám na vás stížnost! Už toho mám dost!“ bránil se zuřivě Drchna. „Ticho!“ Sevřená pěst málem přerazila desku stolu. Adler chviličku počkal, než tišším hlasem pokračoval: „Mýlíte se, pane kapitáne, je to důležitý. Vy, nadporučíku, máte na podání stížnosti právo, ale to je teď vedlejší. Jak jsem se včera přesvědčil o neprofesionalitě kapitána Kajsera – velice mírně řečeno –, došel jsem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515772