Později, když Evelyn vařila čaj, si William všiml, že tulipány leží ve dřezu. „Potřebují vodu, mami.“ „Tak se o ně postarej.“ Evelyn, pořád ještě rozrušená, trhla rameny. William vložil kytky do hrnku, ale musel je opřít o stě nu, aby ho nepřevážily. V mylné představě, že květiny byly trefa do černého, přinesl Howard stejný puget i o týden později. William se podíval na tátu, v očích nevyřčenou otázku, jestli by to Howardovi neměli vymluvit, ale táta zavrtěl hlavou a zašeptal: „Snaží se být milý.“ Když se tentokrát za Howardem a Robertem zavřely dveře, Evelyn začala ječet. „Tak Lavery, synové a vnuk!“ Hodila květiny do koše a ně kolik okvětních lístků se jako kapky krve sneslo k zemi. „Vždyť Howard ani nepatří do rodiny! Já jsem paní Laveryová…!“ Od mlčela se, neměla daleko k slzám. „A vůbec, proč mě nikdy ne vezmete s sebou?“ „Možná kdybys na Howarda nebyla tak vysazená,“ pronesl Williamův táta opatrně. „Zdá se mu, že ho nemáš ráda. Prostě se jenom snaží, a navíc se ti těmi našimi výlety snažíme dopřát trochu klidu a odpočinku.“ „Je to můj syn!“ štěkla Evelyn, jako by otce ani neslyšela. „Ne mám snad právo mluvit do toho, co bude v životě dělat?“ „Jistěže ano.“ Táta ji políbil do vlasů. „Jsi jeho matka a jsi skvělá.“ „Jedno je jisté — jestli bude William pokračovat v rodinné tradici, je konec. Stane se členem té vaší malé uzavřené skupin ky a já zůstanu jednou provždy vyděděncem!“ „Ale Evelyn,“ řekl táta a přitáhl ji k sobě, „lásky je přece pro všechny dost.“ „Vždyť já vím,“ pronesla Evelyn po chvíli a položila mu hlavu na rameno. Pak se vyvlékla z jeho objetí. „Budu se víc snažit, ale něco ti povím: jestli přede mnou Howard ještě jednou zamává
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515726