98
Simone van der Vlugt
„Zítra začínáme,“ potvrdí Huib. „První dodávky mléka očekávám o půl šesté.“ Lydie přikývne. „Tak se uvidíme zítra,“ odpoví mu a dá Hendrikovi znamení, aby jel dál. Prvního června brzy ráno otevírá Huib dvojitou vstupní bránu továrny. Je tři čtvrtě na pět, první sedláci dovezou mléko až později, ale on chce být připravený a ten okamžik si v klidu vychutnat. Zatímco sedí ve své kanceláři, jeho myšlenky zabloudí do minulosti, do doby, kdy ještě žili jeho rodiče a Arjan s Norou. Znovu vnímá tu pohodu teplé stáje, když společně dojili krávy. Všichni mlčeli, ale on věděl, že Arjan i otec jsou nablízku, ticho rušilo jen bučení krav a mléko dopadající do kádí. Když skončili s dojením, vyhnali stádo na louku. V deset hodin měli ve světnici s výhledem na sad a louky připravenou kávu. Huib si vzpomíná na vůni kávových zrn a čistého nádobí. Vždycky to byla namáhavá práce, ale taky veselá, protože všichni byli spolu. Jeho matka s Norou se staraly o domácnost a zeleninovou zahrádku a vyráběly sýr. Vidí ty dvě, jak stojí u máselnice nebo jak lisují sýr. Huib pohlédne z okna kanceláře do nitra továrny, kde se v šedém ranním světle jako duchové tyčí stroje. Proč se o ten zážitek nemůže podělit se svojí rodinou? Chybí mu, ale zároveň si uvědomí, že kdyby zůstali naživu, nikdy by žádnou továrnu neměl. V hale zazní kroky. Huib vstane ze židle a postaví se do dveří kanceláře. Chodbu osvětluje jen tlumené světlo pronikající skrz okenice, ale Lydii pozná podle stylu její chůze. Nedomluvili se na přesném čase, a tak je mile překvapený, že dorazila tak brzy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515718