20. 4. února Když Ondra dorazil domů, zjistil, že se v obývacím pokoji svítí, a z chodby, kde si zouval boty, uviděl na podlouhlém gauči sedět mámu. Naslouchala odbíjení starých hodin na stěně, oznamují cích devátou hodinu, a prsty klepala na dřevěný stolek. Jakmile uslyšela šramot, který způsobily tenisky kopnuté do botníku, vří tila se na chodbu a zůstala stát asi tři metry od syna. „Ondro…“ oslovila ho, ale zbytek věty zůstal viset někde v ti chu. Čekala na jeho reakci. „Nechci se hádat, mami.“ „Já taky ne.“ Následoval ji do obýváku. Sesunula se na gauč. Seděla vzpří meně, neuvolněně. „Kde jsi byl?“ zeptala se, hlas jí balancoval na hranici šepotu a vzlyku. „Jen venku.“ O Dominikovi a celé události se ani slovem ne zmínil, nebylo proč. „Posaď se,“ pobídla ho a rukou ukázala místo vedle sebe, on se však uvelebil do křesla naproti. „Chci si s tebou o něčem důle žitým promluvit.“ Nepohnul se. Jen na ni zíral. „Poslyš, Ondro, nechápu, co ti vadí. Vilém se snaží…“ „Jako se poslední roky snažil táta, co?“ „Vilém není jako tvůj otec. Není takovej.“ „Jak to můžeš vědět? Sotva ho znáš. S tátou jste byli pořád v sobě. Pořád jste se hádali. To byl jeden z důvodů, proč jsem od jel. Nemoh jsem tu dál žít. Táta je mrtvej, chápu, že nechceš bejt sama, ale nemůžeš si sem přivíst někoho, koho znáš pár tejdnů,“ protestoval a zavrtěl hlavou.
[ 97 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515699