LAURA MARTINOVÁ
osamělost, která ho sužovala po matčině smrti. „Dokud byla matka naživu, do jisté míry mě chránila. Přinejmenším nebyl otevřeně krutý, ne často. Když zemřela…“ Odmlčel se a pokrčil rameny. Pokračovali ještě několik kroků, aniž by někdo z nich promluvil. Po jejich pravici se o přístavní zeď tříštily mořské vlny a malé loďky se pohupovaly nahoru a dolů. Čas od času se od moře přihnal silnější poryv větru a ozvalo se vrzání a praskání dřeva. „Můj otec byl krutý a odtažitý člověk,“ promluvil znovu, „a já nenáviděl každou chvíli, kterou jsem musel strávit pod jeho kontrolou.“ Po straně se podíval na slečnu Salingerovou. Hleděla na něj a ve tváři se jí mísil soucit s hněvem. „Ale už je dávno mrtvý a já nemůžu celý život chovat zášť, kterou ve mně probudil v dětství,“ dodal pevně. „To dělá mnoho lidí,“ pronesla slečna Salingerová tiše. „Toho dne, kdy jste si s děvčaty hrála na schovávanou, jsem sám sebe spatřil jako vzdáleného, chladného jezdce na koni. Až příliš jsem se v té chvíli podobal svému otci.“ „Vy nejste jako on.“ „Sotva mě znáte, slečno Salingerová.“ „Myslím, že povaha člověka se dá poznat během velmi krátké doby od chvíle, kdy se s ním potkáte. Nejste krutý.“ „Ty dívky ztratily otce i matku. Nemohu je nahradit, nemohu být tím, čím si přejete, abych pro ně byl. Mohu jim ale vytvořit bezpečné prostředí k dospívání, poskytnout jim trochu radosti a dobrodružství.“ „Říkáte, že nevíte, jak vychovávat děti, ale já si myslím, že to víte. To je vše, co potřebují. Ostatní vymoženosti světa jsou příjemné, ale ne zásadní.“ „Možná.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515590