98
z u z a n a
e r d ö s o v á
.
l i s t y
z
m e x i k a
ve smetiště a vůbec by jim na tom nepřišlo nic divného. Vizuální a jiné nedostatky prostředí, ve kterém žijí, je netíží, pokud je zabydleno lidmi, o něž se mohou v případě potřeby opřít. Přijít o tuto záchrannou síť je scénář, nad kterým se lidem zde v Mexiku ježí chlupy hrůzou. Pozorují mou vykořeněnou existenci i fakt, že veškeré mé příbuzenstvo dlí daleko za mořem, a jihnou při tom dojetím. Když jim popisuji, jakou ve mně rodiče od puberty pěstovali osobní nezávislost, jak jsem se před dvacátým rokem života odstěhovala do podnájmu se spolubydlící a pak se vydala za studiem za oceán, aniž bych tonula v slzách nad fyzickou nepřítomností rodiny, do očí se jim vkrádá cosi mezi soucitem, lítostí a nepochopením. Poté obvykle následuje pozvání na nějakou rodinnou slezinu, kde mě všichni objímají a tvrdí, že jsem jedna z nich a jak jsou rádi, že mě mají. Někteří při tom i uroní nějakou tu slzu. Jsou totiž přesvědčeni, že mé silácké řeči jsou jen zástěrka, ve skutečnosti jsem vnitřně rozložena palčivou samotou. Prostě si to nedokážou přebrat. To když se mexická omladina chystá dejme tomu na studijní pobyt do zámoří (nebo klidně i do zázemí, pokud nemají žádné moře v cestě), musí nejdříve absolvovat přípravnou psychologickou terapii, kterou jim zdarma poskytují vzdělávací instituce, aby byli hrozivého odloučení od svých drahých vůbec schopni. Když Montse byla na školení v Německu, strávila těch pár týdnů v jakémsi rauši mezi nekritickým nadšením, že je konečně v Evropě, světadílu plném emancipovaných žen, a zkrušujícím smutkem z toho, že její rodina zůstala na druhé straně oceánu. Pravidelně nám všem volala a naše videohovory tradičně končily tím, že se jí veliké oči nalily slzami a roztřásly se plné rty, když procítěně říkala: „Hrozně mi chybí má rodina, ale už brzy budu zpátky. Pozdravuj ode mě moje Mexiko.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515587