98
z u z a n a
e r d ö s o v á
.
l i s t y
z
m e x i k a
ve smetiště a vůbec by jim na tom nepřišlo nic divného. Vizuální a jiné nedostatky prostředí, ve kterém žijí, je netíží, pokud je zabydleno lidmi, o něž se mohou v případě potřeby opřít. Přijít o tuto záchrannou síť je scénář, nad kterým se lidem zde v Mexiku ježí chlupy hrůzou. Pozorují mou vykořeněnou existenci i fakt, že veškeré mé příbuzenstvo dlí daleko za mořem, a jihnou při tom dojetím. Když jim popisuji, jakou ve mně rodiče od puberty pěstovali osobní nezávislost, jak jsem se před dvacátým rokem života odstěhovala do podnájmu se spolubydlící a pak se vydala za studiem za oceán, aniž bych tonula v slzách nad fyzickou nepřítomností rodiny, do očí se jim vkrádá cosi mezi soucitem, lítostí a nepochopením. Poté obvykle následuje pozvání na nějakou rodinnou slezinu, kde mě všichni objímají a tvrdí, že jsem jedna z nich a jak jsou rádi, že mě mají. Někteří při tom i uroní nějakou tu slzu. Jsou totiž přesvědčeni, že mé silácké řeči jsou jen zástěrka, ve skutečnosti jsem vnitřně rozložena palčivou samotou. Prostě si to nedokážou přebrat. To když se mexická omladina chystá dejme tomu na studijní pobyt do zámoří (nebo klidně i do zázemí, pokud nemají žádné moře v cestě), musí nejdříve absolvovat přípravnou psychologickou terapii, kterou jim zdarma poskytují vzdělávací instituce, aby byli hrozivého odloučení od svých drahých vůbec schopni. Když Montse byla na školení v Německu, strávila těch pár týdnů v jakémsi rauši mezi nekritickým nadšením, že je konečně v Evropě, světadílu plném emancipovaných žen, a zkrušujícím smutkem z toho, že její rodina zůstala na druhé straně oceánu. Pravidelně nám všem volala a naše videohovory tradičně končily tím, že se jí veliké oči nalily slzami a roztřásly se plné rty, když procítěně říkala: „Hrozně mi chybí má rodina, ale už brzy budu zpátky. Pozdravuj ode mě moje Mexiko.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515587
99
z u z a n a
e r d ö s o v á
.
l i s t y
z
m e x i k a
„Ano ano, a pokud zemřeš v cizině, ať řeknou, že je to jen sen, a přivezou tě zpátky do vlasti,“ citovala jsem ironicky známou národní píseň México lindo y querido. Ne že bych byla lhostejná k utrpení mé přítelkyně, ale její duševní stav ve mě vyvolával jediné – mírnou podrážděnost při pohledu na to, s jakou lehkostí a dokonce smyslností dokáže brečet kvůli něčemu (pro mě) tak banálnímu. Tím jsem myslím dostatečně jasně popsala, jak důležitou roli hrají v životech Mexičanů jejich blízcí i vzdálenější, a jak jsem já osobně zastydlá v českém, individualisticky nezávislém módu. Důsledek? Překvapivě třeba bydlení. O tom mají Mexičané dost svéráznou představu…
Snacha a její snaha
K
dyž jsem se začala usazovat v Mexiku, stálo mě dost úsilí někde se zabydlet. Za tu řadu dočasných pobytů jsem strávila měsíce v různých podnájmech, a jakkoli to zní neuvěřitelně, nikde jsem si nevychutnala pocit útulnosti. Možná je to proto, že jsem posedlá pěkným bydlením a máloco mě tak příjemně vzrušuje jako zařizování domácnosti. Ať už jsem bydlela v podnájmu nebo nakonec i „ve vlastním“, užívala jsem si ty zábavné první kroky. Od samého začátku jsem věnovala pozornost konečnému výsledku a hlavně se snažila, abych co nejdříve mohla začít „normálně bydlet“. Nerada žiju v nepohodlí a nedořešené věci mě ubíjejí. Jsem v tom, jak jinak, sama. Dobré bydlo totiž Mexičany nijak zvlášť netrápí. Zajímá je hlavně to, že se doma budou moci sejít s co největším množstvím příbuzných a přátel a pořádně si to užít. Karaoke může být důležitější artikl než záchodová mísa, protože bez hudebního doprovodu si
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515587
100
z u z a n a
e r d ö s o v á
.
l i s t y
z
m e x i k a
nezazpíváte, ale vyčůrat se do záhonku na zahradě můžete vždycky. Na slova, co tento postoj přesně vystihuje, jsem natrefila teprve nedávno. Léta jsem dumala, jak to výmluvně popsat, dokud mě neosvítil duch svatý – hle, v mexických domech a bytech je exteriér a interiér pocitově úplně to samé! Mám dojem, že tytéž materiály se používají na vnitřní omítky i na vnější fasády, povrchy jsou jakoby nahrubo nahozené, nic netěsní, podlahy bývají lesklé a studené jako ve špitále, vchodové a interiérové dveře jsou stejného typu. Kdyby měl někdo obývák vydlážděný zámkovou dlažbou, vůbec by mě to nepřekvapilo. V důsledku toho se v mexických bytech a domech cítím skoro stejně jako venku na ulici. Nic náhodného na tom nebude. Domy a byty totiž odrážejí kulturu národa a nemám pochyb, že ty mexické se stavějí proto, aby pojaly rozměrné rodiny, které budou trávit své životy v příjemně prokláboseném bezčasí. Vůbec tedy nejde o to, aby se na ně hezky dívalo. A to ani zvenku. Dokonce i ti, kteří si dají tu práci a dům pěkně omítnou, třeba Erikovi rodiče, mají tendenci vytvářet Potěmkinovy vesnice nebo hollywoodské westernové kulisy. Don Beto svůj dům opatřil líbivou oranžovou fasádou, ale na bočních stranách uhodí do očí holé cihly, které po kolemjdoucích žádají, aby cudně sklopili zrak a předstírali, že nic nevidí. V zájmu dobrých rodinných vztahů předstírám taky. Pokud by si dům Erikových rodičů vynahradil to, co ztratil na exteriéru, na pěkném vnitřku, ještě bych to chápala. Bylo by to takové hravé klamání zevnějškem, jako když se v pohádkách mluví o bezedném měšci nebo hrnečku vař. Jenže tak to není. U tchyně a tchána totiž vládne Šlendrián, blízký příbuzný Provizoria, a jejich domácnost se vznáší v jakémsi existenčním mezistavu jako Schrödingerova kočka. Tím nechci své mexické příbuzné očerňovat a vzbouzet dojem, že si jako jediní nedokážou ukočírovat bydlení. To ne, sami v tom rozhodně nejsou. Zařízení prakticky
Ukázka elektronické knihy