Ohlížím se zpět (Ukázka, strana 99)

podstatně zlepšil zásluhou nového přednosty profesora Vančury a jeho mladších spolupracovníků dr. Donnera123 a dr. Mařatky,124 ačkoliv se dr. Švolbová-Budínová125 snažila vydatně a záměrně tento vztah zhoršovat.

Během druhé světové války byla Pelnářova klinika – oficiálně podle Němců „oddělení“ – pod vedením docenta Vančury, který se stal v roce 1947 definitivně přednostou této kliniky. Předehra k tomuto jmenování byla poněkud složitá. V komisi, zvolené pro návrh na obsazení II. interní kliniky hned na začátku roku 1946, zasedali profesoři Hynek,126 Prusík, Laufberger,127 Mysliveček128 a já. V prvním zasedání profesor Hynek po krátkém pro123) [Profesor MUDr. Ludvík Donner (1914–1987) byl žák a asistent profesora Pelnáře, přítel a spolupracovník profesora Vančury, zakladatel české laboratorní a výrazný představitel mezinárodní klinické hematologie.]

124) [Profesor MUDr. Zdeněk Mařatka (1914–2010), syn sochaře Josefa M. (1874–1937), žák a asistent profesora Pelnáře, přítel a spolupracovník profesora Vančury, od 1959 přednosta II. interní kliniky v Nemocnici na Bulovce, mezinárodně uznávaný představitel gastroenterologie a průkopník nových klinických metod.]

125) [Docentka MUDr. Jiřina Švolbová, poprvé provdaná Budínová, podruhé Smělá (1911–?), byla žačka a asistentka profesora Charváta, žena docenta in memoriam MUDr. Bohumíra Budína (1907–1945), komunistického chirurga, žáka a sekundáře profesora J. Levita v Nemocnici na Bulovce, 1939–1942 vězněného pro kolportáž Rudého práva, 1942–1943 ordináře v nemocnici boromejských sester pod Petřínem, po zákazu lékařské činnosti nadále ilegálně operujícího, který se v čele lékařského odboje podílel na přípravě českého penicilinu v továrně Jiřího Fragnera a jako předseda zdravotně-sociální komise České národní rady padl v první den Květnového povstání. Z jeho perzekuce dr. Budínová ve spojení s profesorem Charvátem obvinila 1945 před očistnou komisí UK profesora Jiráska. Po únoru 1948 se politicky rozešla s J. Charvátem a habilitovala se v neurologii.]

126) [Profesor MUDr. Kristián Hynek (1879–1960), významný internista, žák E. Maixnera a L. Syllaby, zakladatel a přednosta bratislavské interní kliniky, od 1931 přednosta I. interní kliniky v Praze, přední hematolog a hepatolog, průkopník bádání o krevní sedimentaci a krvácivých stavech, znalec rentgenologie a ftizeologie.]

127) [Akademik profesor MUDr. Vilém Laufberger (1890–1986), světově uznávaný fyziolog, od 1936 přednosta fyziologického ústavu UK, od 1952 ředitel Laboratoře pro vyšší nervovou činnost ČSAV, od 1973 Laboratoře grafických vyšetřovacích metod a zakladatel Ústavu fyziologických regulací ČSAV, v mnoha oblastech medicíny byl objevitelem a průkopníkem nových metod, tvůrce spaciokardiografu.]

128) [Profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček (1881–1974), žák profesorů Kuffnera a Bechtěreva, vynikající neuropsychiatr, zastánce biologických a patofyziologic-

( 98 )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515439

slovu řekl, že je jasné, že vedení má připadnout profesoru Vančurovi, který kliniku řídil vlastně už sedm let. O druhém kandidátu, profesoru Netouškovi129, mnoho nemluvil, poukázav na to, že si v Bratislavě nevedl nejlépe. Věděl jsem, že se Hynek s Netouškem nemají z Bratislavy rádi, Netouška jsem ovšem znal od roku 1929 a věděl jsem, že je bystrý, pilný a schopný pracovník. Nemohl jsem dopustit, aby byl jen tak odbyt, a to navzdory vší své práci i tomu, že byl věkově starší než Vančura. Žádal jsem opětovně, aby byla ve zprávě o obsazení kliniky jeho činnost plně vylíčena a aby bylo jasně ukázáno, proč má mít Vančura přednost. Prusík vypracoval referát, ale v něm nebylo Netouškovi dáno, co mu patřilo, proto se na mé přání dělal znovu. Laufberger slíbil dodat námitky proti jeho Fyziologii,130 ale nedodal. Konečně se mi přece podařilo docílit toho, že Netouškovu činnost komise správně ohodnotila a on byl postaven jako kandidát rovnocenný s Vančurou. V akademickém sboru při hlasování pak Netoušek, který byl zrovna ve Spojených státech, dostal sice menší počet hlasů, ale takový, že sám s tím byl spokojen. Po převratu v únoru 1948, kdy se po převzetí moci komunistickou stranou napravovaly křivdy minulosti, se ukázalo, že jedině tento postup, hledící spravedlivě a uznale k Netouškově kvalifikaci, ubránil Vančuru od důsledků, jaké by bylo mělo jednání nastoupené na počátku činnosti komise, hlavně vlivem profesora Hynka.

Nový přednosta, nám vždycky předtím nakloněný, neubránil se nicméně tomu, aby jeho lékaři neposílali například do vinohradské nemocnice nemocné, kteří k nám měli určitý vztah, a aby nám nedělali podobné nepříjemnosti, s jakými neprávem začali Charvát a Gjurić. Dnes je to již genius loci této kliniky, kde jsem kdysi za profesora Thomayera začínal svoji profesionální dráhu.

1951, doplňováno 1953, 1956

kých metod v psychiatrii, odpůrce psychoanalýzy, průkopník neurohistologie a neuropatologie, od 1930 přednosta psychiatrické kliniky UK.] 129) [Profesor MUDr. Miloš Netoušek (1889–1968), velký internista, žák profesorů Maixnera a Syllaby, vzdělán pobyty v Rusku, Berlíně, Japonsku, USA, Francii a Anglii, přednosta bratislavské propedeutické kliniky, 1943–1950 ředitel nemocnice v Motole, od 1950 přednosta I. interní kliniky UK, průkopník nových metod v hematologii, kde byl konkurentem profesora Hynka, a patofyziologie.]

130) [Miloš Netoušek: Patologická fyziologie, Bratislava 1924.]

( 99 )

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515439

Od vstupu na I. chirurgickou kliniku do odjezdu na Černou Horu (1 . 5 . 19 1 2 – 3 0 . 1 0 . 1912)

Na chirurgické klinice profesora Otakara Kukuly se mi zprvu nelíbilo. Jako operační elév, jímž jsem se stal, byl jsem přidělen na klinickou ambulanci, kde tehdy vládl především sekundář dr. Jan Levit,131 a vedle toho jsem byl služebně přikázán do druhého poschodí, kde byl řídícím lékařem dr. Karel Štěpán.132 Tam byla činnost do značné míry organizovaná a dr. Štěpán mi záhy počal důvěřovat, takže mně ponechával určitou samostatnost.

Imponovaly mu moje neurologické a interní znalosti, jež jsem si s sebou přinesl. Ovšem do vlastní lékařské práce u nemocných mě uváděla vrchní ošetřovatelka tohoto oddělení Aloisie Perglerová. Ta mi u převazů říkala, co a jak se má udělat, říkala to nenápadně a velmi taktně. Poněvadž jsem pak byl ochoten vykonat práci, které bylo třeba a o kterou se poctivě starala, a to ať po stránce lékařské, ať administrativní, snažila se opravdově, aby mi můj elévský osud na pokojích jí svěřených ulehčila.

131) Profesor MUDr. Jan Levit (1884–1944) byl průkopník české válečné chirurgie, žák profesora Kukuly, absolvoval studijní cesty po Německu, Švýcarsku, Francii, Belgii a Polsku, za balkánských válek vedl chirurgické kliniky v srbské Niši a Bělehradě, světovou válku strávil ve vojenských nemocnicích, nakonec vedl chirurgické oddělení záložní nemocnice v Karlíně. Svou houževnatostí a diplomatickým uměním dosáhl u profesora Kukuly 1921 habilitace. Pak byl přijat do svazku armády, stal se podplukovníkem a přednostou chirurgického oddělení pražské divizní nemocnice. Z armády byl 1931 propuštěn pro některé příhody soukromého rázu, načež 1934 se stal po docentu Horákovi primářem chirurgie na Bulovce. Za mimořádného profesora jsem ho navrhl 1929 a v roce 1930 byl jmenován. V červnu 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně a odtud v říjnu 1944 do koncentračního tábora Osvětim, kde zahynul plynem.

132) MUDr. Karel Štěpán (1882–1947) byl nadaný Kukulův žák a asistent, který odešel z jeho kliniky v roce 1913 a stal se primářem chirurgie v okresní nemocnici na Mělníce. 1945 odešel do výslužby.

( 100 ) Ukázka elektronické knihy