Wej: Víš hovno, kamaráde. Nic jsi pro Mej-lin neznamenal. Vůbec nic. Chtěli jsme se vzít. Milovala mě. Shadeovi se zuřivě rozbušilo srdce. Zaklapl počítač a vrátil se do postele, deku si přitáhl až k bradě. Co to mělo znamenat? Chtěl ho Wej zastrašit? Nebo ho k něčemu vyprovokovat? A psal to vůbec Wej? Byla to pravda? V hlavě měl tolik otázek a najednou ze tmy před ním vystoupila ona. Měla na sobě ten bílý háčkovaný svetřík s velkým výstřihem, jako když ji viděl poprvé, ale zdálo se mu, že ruce má od hlíny. Její plné malé rty byly namodralé a velké oči svítily ve tmě jako dva půlměsíce. Leskly se v nich slzy. „Jün-line, nevěř mu. Přece tomu nevěříš,“ řekla mu jeho pravým jménem, ale stála na místě, nepřibližovala se k němu. „Já... Mej-lin... Nikdo tě nemůže najít. Jak to, že jsi tady?“ soukal ze sebe a cítil, jak mu chlad prostupuje tělem. Neodpověděla. Jen viděl, jak jí po tvářích začaly stékat slzy. „Takhle to mělo být? Jsi takhle spokojený? Dělá ti ten zájem dobře?“ Chvilku se odmlčela. Ty oči, viděl jen ty oči. Prohlédla ho skrz naskrz. „Nemusíš odpovídat. Je to tak. Já vím, že to tak je,“ řekla skoro šeptem a hlava jí poklesla. Zavřela oči. Jako by se spustila opona. Viděl její zklamání. Otočila se a odcházela pryč. Chtěl ji zastavit, chtěl na ni
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515386