Během vyzvánění hrála na pozadí hudba. Pak se ozval Ange linin hlas vyslovující Zoeino jméno, přičemž druhou slabiku Angeline protáhla, takže to znělo, jako by oslavovala. „Promiň, že jsem ti to nevzala,“ omluvila se Zoe a chtěla to vysvětlit, ale nemohla. „Seš někde venku? Potřebuješ pomoc?“ „Proč jsi… nepřišla?“ zeptala se Angeline. Zoe sevřel dobře známý pocit viny, který vystřídala zvláštní touha po tom, aby se Angeline starala o ni, ne naopak. Aby ji objala a Zoe se mohla vyplakat z toho, co se stalo s Aidanem. „Půjdu za tebou teď,“ pokusila se říct co nejklidněji. „Řekni mi, kde seš, zlato. Můžu se přijít podívat, jestli seš v pohodě.“ „Neřeknu,“ zahlaholila Angeline do telefonu. A pak se náhle rozplakala a vzlykala, že je sama a že se bojí. Zoe trvalo patnáct minut z ní dostat, že je v docích ve vinárně jménem Zoo, protože ji vyrazili z restaurace, kde byla předtím. „Z jaký restaurace?“ zeptala se Zoe. „Měla jsem jít na oběd… Na rande s jedním týpkem… Ale ne ukázal se.“ Zoe měla pochybnosti. S kým se Angeline měla setkat? S někým z Tinderu? Ve dne? Spíš to vypadalo, že šla někam sama a dou fala, že se na někoho nalepí a nechá si koupit pár drinků. Zoe si zavolala taxík. Angeline byla zjevně daleko, a kdyby se tam Zoe chtěla přesouvat vlakem a na kole, Angeline by se dost možná dostala do potíží. Jen musí zítra ráno zajít vyzvednout kolo na southamptonské nádraží. Taxikář nevěděl přesně, kde se Zoo nachází, ale nakonec ji našli. Nebo aspoň ceduli s reklamou. Přímo k vinárně se dalo dostat jen pěšky. „Počkal byste?“ zeptala se Zoe a podala mu desetilibrovku. „Musím jenom vyzvednout kamarádku a odvést ji domů.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515374