098
směrem k prasklině houští, kde se rýsuje béžový objekt. Vůbec nevím, jak se lze do jakéhokoliv domu vloupat, ale Adam je na to připravený. Má v batohu páčidlo i kladivo. Tvrz vypadá opuštěně a zpustle, přesně podle očekávání. Adam mě ujišťuje, že se nemusím ničeho bát, tihle pošuci tam žádný zabezpečení mít nebudou. „Tak tady to máš,“ podává mi Adam kus železa. „Co?“ „No páčidlo.“ „To mám jako ty dveře vypáčit já?“ „A kdo jinej? Je to přece tvůj obraz,“ doplní verdikt své malé pomsty za to, že jsem zase něco zpackala. Až teď to na mě dolehne. Začnou se mi klepat kolena. Když mě někdo chytne, budu za zlodějku. To už jsem do toho mohla jít rovnou sama. Sevřu čelisti. Páčidlo si vezmu a jdu k vratům. I přes vzedmutou krev v žilách si uvědomím orchestr ptáků. Jsou tady a jsou krásní. Být tak jedním z nich. Uletět a na všechno jen švitořit a štiřikat. Vězení nejsou jen kobky s mřížemi, ale i situace, ze kterých se člověk neumí dostat ven. „Hele, a co když je to celý úplná blbost?“ zapochybuju zase. „Co jako?“ zvedne Adam obočí. „Něco jsme si vysnili a teď tomu věříme.“ „Ses posrala? Se bojíš? Takže jsem tady úplně zbytečně?“ Adam si vyhrne rukáv a podívá se na hodinky. Někdo mu volá. Odejde opodál mezi stromy. Hodím páčidlo na zem a čekám. Pozoruju kovová vrata, ze kterých se loupe hnědý nátěr a sype se rez. Klika je taky na odpadnutí. Klika! Opatrně za ni vezmu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515340