obklopené třemi nízkými kamennými budovami. Všechny byly natřené na bílo, aby dostály jménu pevnosti. Z jedné se ozvalo ržání, na které Potvora hned odpověděla. Henika se obrátila na strážce brány, který jí otevřel, a ozná mila mu, že se o koně bude starat sama. Přikývl a dovedl ji k volnému místu ve stáji. Henika odstrojila klisnu a dala jí seno a vodu. Klisna se dlouze napila a pak tak, jak měla ve zvyku, zvedla hlavu a házela s ní nahoru a dolů nad Henikou. Z huby jí přitom vytékala voda, která léčitelce zmáčela plášť. „Ty Potvoro,“ odstrčila koně s úsměvem Henika, která tenhle její kousek už dobře znala, a nechala ji nad kupkou sena sa motnou dřív, než od ní byla celá mokrá. Strážce brány čekal tiše v uličce mezi koňskými zadky. Jakmile byla hotová, vyvedl ji zpět na dvůr. „Nad stájemi spí rekruti, nad jídelnou,“ ukázal k budově vlevo, „mistři.“ „Ty budeš spát nad cvičištěm jako kadeti.“ Na nádvoří cvičila asi dvacítka mladých bojovníků. Seděli v kruhu na neviditelných židlích. Henika si chvíli myslela, že je to vlivem magie, ale když si celý kruh blíže prohlédla, zjistila, že chlapce v poloze s pokrče nýma nohama drží jen a jen jejich svaly. „Konec!“ vykřikl muž, kterého si doteď nevšimla. Kráčel k ní středem cvičících, kteří do jednoho padli na bok a třeli si dlouho namáhané nohy. Byl to asi ten nejošklivější muž, kte rého kdy Henika viděla. Pravou polovinu tváře měl zdeformo vanou. Koutek úst vytažený nahoru, nosní křídlo takřka celé chybělo a oční koutek byl naopak stažený dolů. „Ty budeš léčitelka,“ pronesl. Slovo léčitelka v jeho podání vyznělo jako obvinění. „Mé jméno je Edgar a jsem mistrem Stříbrného meče. Mo mentálně velím zdejší pevnosti. Hned na uvítanou ti říkám, že já pro tebe neposlal. Máme svého felčara. Pokud si nepora dí s nemocí on, je zbytečné hledat jiné cesty. Jak asi víš, řád Statečných přijímá jen muže. Přítomnost ženy může rušit náš výcvik.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515339