obklopené třemi nízkými kamennými budovami. Všechny byly natřené na bílo, aby dostály jménu pevnosti. Z jedné se ozvalo ržání, na které Potvora hned odpověděla. Henika se obrátila na strážce brány, který jí otevřel, a ozná mila mu, že se o koně bude starat sama. Přikývl a dovedl ji k volnému místu ve stáji. Henika odstrojila klisnu a dala jí seno a vodu. Klisna se dlouze napila a pak tak, jak měla ve zvyku, zvedla hlavu a házela s ní nahoru a dolů nad Henikou. Z huby jí přitom vytékala voda, která léčitelce zmáčela plášť. „Ty Potvoro,“ odstrčila koně s úsměvem Henika, která tenhle její kousek už dobře znala, a nechala ji nad kupkou sena sa motnou dřív, než od ní byla celá mokrá. Strážce brány čekal tiše v uličce mezi koňskými zadky. Jakmile byla hotová, vyvedl ji zpět na dvůr. „Nad stájemi spí rekruti, nad jídelnou,“ ukázal k budově vlevo, „mistři.“ „Ty budeš spát nad cvičištěm jako kadeti.“ Na nádvoří cvičila asi dvacítka mladých bojovníků. Seděli v kruhu na neviditelných židlích. Henika si chvíli myslela, že je to vlivem magie, ale když si celý kruh blíže prohlédla, zjistila, že chlapce v poloze s pokrče nýma nohama drží jen a jen jejich svaly. „Konec!“ vykřikl muž, kterého si doteď nevšimla. Kráčel k ní středem cvičících, kteří do jednoho padli na bok a třeli si dlouho namáhané nohy. Byl to asi ten nejošklivější muž, kte rého kdy Henika viděla. Pravou polovinu tváře měl zdeformo vanou. Koutek úst vytažený nahoru, nosní křídlo takřka celé chybělo a oční koutek byl naopak stažený dolů. „Ty budeš léčitelka,“ pronesl. Slovo léčitelka v jeho podání vyznělo jako obvinění. „Mé jméno je Edgar a jsem mistrem Stříbrného meče. Mo mentálně velím zdejší pevnosti. Hned na uvítanou ti říkám, že já pro tebe neposlal. Máme svého felčara. Pokud si nepora dí s nemocí on, je zbytečné hledat jiné cesty. Jak asi víš, řád Statečných přijímá jen muže. Přítomnost ženy může rušit náš výcvik.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515339
„Někdo z mistrů si asi myslel, že mohu být užitečná. Budu se věnovat jen nemocnému,“ odpověděla Henika a se zájmem si prohlížela Edgarovo zranění. „Ano, nemocnému. Toho se drž. Nikdo jiný o tvé prohlídky nestojí.“ Heniku jeho příkrost neodradila. Dál si prohlížela jeho tvář a snažila se vypátrat původ takového znetvoření. Oheň, zuby zvířete nebo snad rozžhavené kleště v mučírně? Možná by se to dalo zlepšit. Jenže… „Samozřejmě. Neléčím nikoho, kdo o to nestojí.“ „Za mistrem tě doprovodí náš felčar,“ kývl Edgar směrem k mladíkovi, který se k nim přidal. Štíhlý voják v typické uniformě Statečných, kterou tvořil tmavě hnědý kožený kabátec a stejně zbarvené kožené kalho ty, se ošíval, jako by ho stejnokroj škrtil. Jednou rukou odta hoval límec od krku, druhou odstrkával jílec meče, visící u pasu. „Jsem rád, že jsi přijela. Už dlouho jsem říkal ostatním mistrům, že je potřeba zavolat zkušeného léčitele. Pojď za mnou, prosím,“ vyzval Heniku a zamířil k budově vlevo. „Jak dlouho jsi u řádu?“ zeptala se ho. Felčar jí za chůze odpovídal. „Jsem tady od Pádu tří. Předtím jsem studoval u Milosrdných. Ale přivedli mě sem, víš jak…“ Henice poskočilo srdce nadějí. „Jak se jmenuješ?“ „Damon.“ Škoda. Henika zklamaně následovala svého průvodce do tiché, chladné chodby tvrze. „Takže je z tebe voják?“ „To nikdy. Jsem pořád léčitel. Jen místo bylin a mastí mu sím nosit meč, víš jak…“ Jeho hlas se ztišil, že mu Henika sotva rozuměla. „Ať si Stateční říkají, co chtějí, léčitele pořád potřebují. O mistra se starám, jak nejlíp umím, ale je to málo. Nikdo z nás nechce, aby umřel. Na jeho místo nastoupí mistr Edgar, a ten má hodně tvrdé metody výcviku. Navíc rozlišuje ty, kteří sem přišli dobrovolně, a ty, které sem přivedli z jiných řádů. Říká jim rekruti a zachází s nimi hůř než s prašivými psy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515339
Od té doby, co mistr Zlatého meče ulehl, mám hodně práce s ošetřováním jejich zranění. Z nich stejně nikdy bojovníci ne budou, vybrali si jinou cestu. A on z nich dělá cvičné terče, víš jak…“ Henika měla chuť říct, že neví. Ale místo toho se zeptala: „Je vás tady víc z řádu Milosrdných?“ Damon zavrtěl hlavou. „Z našeho kláštera odvedli jen mě. Jestli jsou tu muži z jiných klášterů nebo z jiných řádů, to ne vím. Oni skoro vůbec nemluví… Stateční. Člověk si tady ani nemá s kým poklábosit, víš jak…“ „Jak to tady zvládáš?“ vyptávala se Henika dál, zatímco stoupali po schodech. „Dělám to, co mě učili. Nerozlišuj nemocné na přátele a ne přátele, ale na lehce a těžce nemocné. Podle toho je ošetřuj. To říkával můj mistr, ale víš‑jak…“ Povzdech si. „A stejně teď nemám na vybranou.“ Dvojice léčitelů byla na místě. Damon zaklepal na bytelné bukové dveře a vešel. Zápach v místnosti jasně ukazoval na problémy nemocné ho, který ležel na lůžku a spal. Z hubeného obličeje starého muže vystupoval orlí nos, po bradě mu stékal pramínek slin. Damon s viditelnou úlevou odepjal meč, sundal kabát a chopil se toho, co mu bylo bližší. Namočil kus plátna v umyvadle s vodou a omyl nemocnému jemně obličej. „Mistře,“ mluvil přitom šeptem, „přivedl jsem léčitelku. Omyju tě a ona tě po tom prohlédne.“ Nemocný držel oči zavřené, ale Henika viděla, že nespí. Jakmile byl on i lůžko čisté, Henika se k němu posadila. Přiložila prsty na silné zápěstí a změřila nemocnému tep. Za žloutlá kůže na ruce vypadala, jako by se mohla každou chví li potrhat. Srdce bilo nepravidelně. „Jak tvá nemoc začala?“ zeptala se. Odpověď nepřicházela, a tak se otočila na Damona. „Nejdřív jen slabostí. Ztratil chuť k jídlu. Ale pořád dělal všechno jako dřív. Vedl řád, cvičil, bojoval. Stateční berou každou nemoc jako svoje selhání. Zavolali mě, až když se 100 Ukázka elektronické knihy